Slavnostní předání zrekonstruovaného objektu pro Mezinárodní muzeum keramiky v Bechyni / Alšova jihočeská galerie / České Budějovice / 25. 11. 2020
V pátek 4. 12. 2020 v 10:00 hodin proběhne slavnostní předání zrekonstruovaného objektu pro Mezinárodní muzeum keramiky, Novodvorská 301, Bechyně Alšově jihočeské galerii za přítomnosti náměstka hejtmana Jihočeského kraje Pavla Hrocha a vedoucího odboru kultury a památkové péče Patrika Červáka.
V roce 2018 byly zahájeny práce na objektu pro Mezinárodní muzeum keramiky, Novodvorská 301, Bechyně, pobočka Alšovy jihočeské galerie, díky získanému dotačnímu projektu IROP, reg. č. CZ.06.3.33/0.0/0.0/17_099/0007859. Cílem projektu byla celková rekonstrukce objektu a vytvoření nových výstavních prostor pro stálou expozici i krátkodobé výstavy. Pobočka tak bude mít celoroční provoz, což oproti stávajícímu pěti měsíčnímu provozu generuje větší množství pracovních příležitostí pro občany Bechyňska a okolí. Dále budou vystaveny nové depozitární prostory pro uchování sbírkových předmětů keramiky. Záměrem AJG je posunout instituci do 21. století, která je otevřená nejširší veřejnosti, odborné i laické.
AJG v současné době realizuje další 2 projekty IROP, stavební práce již proběhly na budovách objektu Sparta, Puklicova 41 a objektu Wortnerův dům, U Černé věže 22 v Českých Budějovicích. Oba projekty jsou v celkové hodnotě cca 50 mil. Kč a v letošním roce byly oba objekty otevřeny veřejnosti.
Fiducia online listopad / prosinec 2020 / Antikvariát a klub Fiducia / Ostrava / 24. 11. 2020
Fiducia má sice stále zavřeno, chystáme pro vás ale program na prosinec a doufáme, že budeme moct brzy otevřít a vy budete moci přijít na výstavy nebo venkovní akce. Zatím není jisté, jak to bude, proto se zveřejněním našeho prosincového programu čekáme do pondělí 30.11., kdy by mělo být jasno, zda budeme moct otevřít nebo ne.
S čím ale můžete počítat, jsou naše on-line kulturní pořady. Ty postupně natáčíme a zveřejňujeme na webu klubu Fiducia a na stránce LucernaTV.
A na co se můžete těšit?
On-line kulturní pořady:
Pondělí 30.11. v 18:00 Kurátorské slovo k výstavě Miroslava Stibora ve Fotografické galerii Fiducia
Ve Fotografické galerii Fiducia vystavuje slavný český fotograf Miroslav Stibor soubor nazvaný 15 FOTOGRAFIÍ PRO HENRYHO MILLERA. Výstavu pořádáme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc, připravila ji Štěpánka Bieleszová. Pokud vláda rozvolní opatření od 30.11., budete mít šanci výstavu ještě i osobně navštívit, neboť jsme dojednali prodloužení zápůjčky děl do 4.12.
Čtvrtek 3. 12. v 18:00 Ostravské kulturní stopy – Ivan Motýl o literárním kvasu v kavárně Elektra
Pilotní díl nové série vzdělávacích pořadů Ostravské kulturní stopy, v němž budou ostravské osobnosti představovat zásadní místa a události ostravské kultury. V pilotním dílu básník Ivan Motýl představí dobový kulturní kvas spojený s kavárnou Elektra. Flamendři, umělci, honorace i podsvětí, Voskovec a Werich a další známé i zapomenuté osobnosti – ti všichni se setkávali ve slavné prvorepublikové kavárně v centru Ostravy.
Čtvrtek 10. 12. v 18:00 Kurátorské slovo k výstavě IN VITRO – 30 let Střední umělecké školy, Ostrava
Výstavu si budete moci prohlédnout osobně ve vitrínách Ostravice-Textilie od 1. prosince. V Kurátorském slovu se dozvíte více jak o koncepci výstavy a kurátorech, tak o vystavujících a jejich uměleckých záměrech. Sedm pedagožek a pedagogů školy, která letos slaví 30 let, vybralo a oslovilo sedm žákyň a žáků nebo absolventek a absolventů školy s tím, že výtvarná intervence každého z nich se musí vměstnat do rozměrů jedné z vitrín. Kurátory jsou Katarína Hudečková (malba), Gabriela Maňáková (keramika), Josef Mladějovský (malba), Jaroslav Kocián (fotografie), David Vojtuš (ilustrace), Hana Furmančíková (grafický design) a Jakub Šmerda (produktový design ). Mezi autory figurují jak současní žáci školy (např. Anna Pelikánová, Zuzana Sekerová), tak i její absolventi (Jiří Bosák, Jan Drobisz, Natálie Teperová, Petr Szyroki, Markéta Blažková), z nichž každý pojednal vymezený prostor svým vlastním osobitým způsobem.
Vladimír Kokolia / Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu / kurátor: Lukáš Hofmann / Centrum současného umění FUTURA / Praha / 13. 11. – 13. 12. 2020
Výstavy zvané Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM a Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918-1945 v domě U Černé Matky Boží jsou prvními z výstupů několikaletého výzkumného projektu Architektura a česká politika, na kterém pracuje tým odborníků a odbornic Katedry teorie a dějin umění na UMPRUM. „Každá z výstav z daného období svého zájmu vybírá podstatné momenty, které to, čemu říkáme architektonický výraz, nespojují již jen s géniem architekta, ale naznačují pavučinu vztahů a zájmů, vlivů a motivací, které vedly k vytvoření kýžené stavby,“ píše ve svém příspěvku Tereza Rudolf.
Pohled do výstavy Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM.
Architektura pod tíhou důkazů
„Jen v Rakousku jsme bezpečni: Rakousko nás nikdy neponěmčí, nikdy nevyhladí, třeba k tomu pracovalo vší silou! Jsme loajální z nutnosti, jsme rakouští z pudu sebezachování.“ Tak zní citát Eduarda Grégra z roku 1867, jenž je jedním z výroků lemujících výstavu, která je věnována interpretaci architektury 19. století v politickém kontextu doby a právě „běží“ v Galerii UM. Jako kurátor výstavy je uveden Jindřich Vybíral, současný rektor UMPRUM, pedagog a ve vztahu k aktuálním výstavním projektům především vědecký pracovník. Výstava totiž spadá pod víceletý výzkumný projekt spolufinancovaný ministerstvem kultury (potažmo Evropskou unií) Architektura a česká politika v19.–21. století. Projekt jako takový má více řešitelů a přispěvatelů, vázaných na Katedru teorie a dějin umění na UMPRUM, a kromě dvou aktuálně probíhajících výstav se k vydání chystají také publikace.
Již při čekání na vpuštění do výstavy, která čerstvě nainstalovaná zatím sdílí podobný osud nedostupnosti a bytí v pohotovostním režimu jako ostatní výstavy v zavřených kulturních institucích, si ve vstupní dvoraně UMPRUM, pod kopií sochy okřídlené Niké Samothrácké, prohlížím vitrínu s novými publikacemi. Nově vydaná kniha Umění a evoluce. Sborník pro Jindřicha Vybírala, pro mě není, navíc po několika letech studia na této škole, překvapením. Spojení umění a politiky je něco bytostně vštípeného do výuky a uvažování této školy a jejích pedagogů. Možná i proto je obsah výstavy více či méně očekávatelný. Zdá se mi, že nabízí určitou ochutnávku toho, co bude zevrubněji pojato v chystané publikaci. Tato ochutnávka je ale precizně nainstalována a byť se nejde ubránit jistému pocitu pobytu v knize, který je ještě umocněn v navazující instalaci v domě U Černé Matky Boží (DUČMB), jejíž kurátorkou je Dita Dvořáková, má výstava své specifické kvality. Míra informací je navíc redukována tak, aby je mohl strávit prakticky jakýkoliv návštěvník.
Pohled do výstavy Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století v Galerii UM.
Výtvarné, respektive architektonické pojetí výstavy navrhli Filip Kosek s Janem Říčným. Prostornou obdélnou místnost Galerie UM vyplňují na míru vytvořené podstavce odkazující svým tvarem k rýsovacím stolům architektů. Stejně tak jemný hedvábný papír, který připomíná průsvitný „pauzák“, je referencí k dříve užívanému nosiči architektonických výkresů. Papír potištěný reprodukcemi původních plánů, výkresů a fotografií budov je spolu s průvodními texty umístěn na jedenácti rozměrných stolech. V domě U Černé Matky Boží naopak visí v půlkruhu přes okna a vnější stěny celé úzké místnosti a současně z maket kreslířských prken. Výstavu v UM doplňují ještě současné fotografie od Tomáše Zumra, dříve zmíněné citáty z úst předních osobností kultury a politiky a několik spíše pitoreskních artefaktů, mezi které patří například pietně uchovávaná hromádka popele, resp. zbytky z (prvního) lustru Národního divadla. Výrazným prvkem, který prostor dělí na tři části, jsou reprodukce reprodukcí kreseb slavobrán natištěné na průsvitném papíře, visící od stropu k podlaze. Zvukový prvek výstavy je patrnější v DUČMB, kde jsou nad kulisami řečnických pultů reproduktory s proslovy státníků, jež se vztahují k tam prezentované výstavbě a plánům v období let 1918 – 1945. Tedy tentýž prvek, jako se objevuje v Galerii UM formou citátů, jen zaznamenán v dobově dostupné technologii.
Možná byla má očekávání příliš velkolepá, ale z anotace výstavy, kde jsou položeny otázky „Jak se promítal nacionalismus do české architektury? A jak se v ní odrážel vztah občanů ke státu či koruně?“, jsem nabyla pocitu, že dostanu odpovědi tak nějak na talíři a zároveň jsem si představovala, že se výstava díky svému tématu vztáhne třeba i k aktuálnímu dění ve střední Evropě. Druhá část očekávání byla bláhová už jen vzhledem k rozměrům výstavních prostor. Ovšem nějaký zjednodušující rámec mi na výstavách chyběl. Ten si musí divák sestavit sám na základě dílčích informací například o tom, jak šlechta skrze volbu architektonického stylu svého sídla vyjadřovala buď loajalitu panovníkovi nebo historický mandát na dané území, nebo poznámku o výstavbě dělnických kolonií, skloubení starého a nového pojetí architektury v domech nastupující podnikatelské třídy, národnostní aspekt výstavby nových kostelů a divadel atd. Výstava v Galerii UM tyto komentáře, spojující právě stylový vzhled architektury a jejich politické pozadí či motivace zadavatelů a sponzorů, provazuje s konkrétními a poměrně známými ukázkami budov (ať již se jedná o kostel svatého Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně, budovu Národního muzea nebo vlastní dům architekta Antonína Wiehla ve stylu „české renesance“), výstava v DUČMB pak kapitoly reprezentace, dostupného bydlení či vzdělání napojuje především na státní projekty v období Československa.
Pohled do výstavy Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918-1945 v domě U Černé Matky Boží.
Každá z výstav tak z daného období svého zájmu vybírá podstatné momenty, které to, čemu říkáme architektonický výraz, nespojují již jen s géniem architekta, ale naznačují pavučinu vztahů a zájmů, vlivů a motivací, které vedly k vytvoření kýžené stavby. Zatímco výstava v DUČMB prezentuje přímo stavební projekty, kde je architekt neznámý a naznačuje tak například v kapitole o Užhorodu vztah centra k periferii nebo naopak neúspěšné snahy o decentralizaci státní moci v podobě (ne)výstavby institucí v Brně, v UM je persona architekta dobově výraznější, přestože ji výstava úmyslně upozaďuje, aby dala zaznít výše jmenovaným tématům. Pluralita architektonického výrazu staveb devatenáctého století je z výstavy v Galerii UM stále jasně patrná. Stejně tak je patrné, jak moc byla tato na první pohled stylová volba motivována kulturně a politicky. Ovšem onen zmiňovaný nacionalismus by si možná zasloužil lepšího dobového ukotvení a přesnějšího vysvětlení, protože v dnešních souvislostech si již představujeme něco jiného, než jak tomu bylo před 150 lety.
Nápadných podobností „tehdy“ a „dnes“ se pak na výstavě otevírá celá řada. Je to opět důkazem důležitosti studia tohoto přelomového období, jehož základy – nejen ve formě úředních a kulturních budov – jsou dobře patrné do současnosti. Určitým vizuálním mostem se v tomto ohledu snaží být fotografie Tomáše Zumra, které na výstavě v Galerii UM zaujímají pro mě poněkud překvapivě významné postavení, a to i tím, jak jsou prezentovány (v rámech se světlou paspartou za sklem). Stojí tak někde na pomezí dokumentace budov, která se přímo vztahuje k výstavou popisovaným tématům a uměleckým dílem, a současně zajímavě pracují se světlem v různých denních dobách a s kontrastním tmavým bouřkovým nebem. Jindy zase portrétují budovu dnes již zcela schovanou za vzrostlými stromy, čímž se staví do jakési anti-fotografie architektury. Zumrovy fotografie jsou tak spolu s architektonickým pojetím výstavy onou uměleckou částí na jinak spíše informativní výstavě.
Pohled do výstavy Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918-1945 v domě U Černé Matky Boží.
Je poměrně složité posoudit mnohaletý projekt, jehož další výstupy (čtyři publikace a jedna souhrnná, další dvě výstavy věnující se navazujícím obdobím a jedna souhrnná, která je naplánovaná na rok 2022 v SNG v Bratislavě) se teprve odehrají. Ty současné vnímám jako zdařilý experiment s tím, jak se jim daří prezentovat materiály, které více inklinují spíše ke knižní akademické poloze. Experiment, který podtrhuje důležitost dlouhodobější spolupráce s výstavními architekty a umělci na takovýchto výzkumně-edukativních projektech.
Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století / autor výstavy: Jindřich Vybíral; spolupráce: Michaela Janečková, Jan Galeta; kurátorka výstavy: Lenka Kerdová / Galerie UM / Praha / 16. 10. – 12. 12. 2020
Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 / Kurátor výstavy: Dita Dvořáková; koncepce výstavy: Vendula Hnídková / Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze – Dům U Černé Matky Boží / Praha / 15. 10. 2020 – 17. 1. 2021
Design na Vyšehradě / Czech Design Week / Praha / 25. 11. 2020
Letošní rok je turbulentní pro většinu odvětví, proto jsme se rozhodli umístit do tří koma modulů na Vyšehradě vybraný český design a podpořit tak mladé začínající umělce a značky v nelehké době, kdy jsou obchody a galerie uzavřené. Czech Design Week a Kongresové centrum Praha spojili své síly a otevřeli jedinečný prostor proto seznámit se s lokálními tvůrci, talenty oboru a jejich tvorbou přímo na čerstvém vzduchu, off-line a přesto bezpečně.
Při procházce směrem k Vyšehradu od stejnojmenné stanice metra se nezapomeňte na chvíli zastavit u prosklených buněk při promenádě před KCP. Ve venkovní galerii na vás čeká několik skleněných děl z ateliéru skla Vysoké školy Uměleckoprůmyslové v Praze, ale také móda, hračky od Tititi, dřevěné stoly od Jakuba Březiny a nábytek od značky Triant.
Vystavující: Anna Jožová, František Jungvirt, Dominika Petrtýlová, Vlastimil Šenkýř, Tereza Talichová (Tititi), Jakub Březina, Barbora Kotěšovcová, Otakar Šenkýř, Lukáš Kuba, Triant, Asus.
Projekt vznikl ve spolupráci s Kongresovým centrem Praha a za podpory Koma design, Art district Vyšehrad a Sony.
Anna Jožová
Studuje v Ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla na UMPRUM v Praze. Mezi lety 2016 a 2017 studovala v ateliéru Design keramiky pod vedením Antonína Tomáška na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Oboru keramiky a porcelánu se Anna věnovala již při studiu na Střední umělecké škole Václava Hollara. Svou tvorbu prezentovala v roce 2018 v rámci několika výstav (London Design Week, Czech Design Week, Glassfest Karlovy Vary). V posledních letech se soustavně věnuje zejména sklářské tvorbě a designu, přičemž kombinací různých, na první pohled nesourodých materiálů a klasických sklářských technik vytváří nové unikátní objekty.
František Jungvirt
Student ateliéru skla na pražské UMPRUM, absolventem SOŠ v Třeboni, oboru malby skla. Ve své tvorbě se nejraději věnuje ruční malbě na sklo, ale také dalším řemeslným technikám. František ke své tvorbě dodává: „Pečlivě srovnaný štětec namáčím do kvalitně utřené barvy, kolem mne se line vůně terpentýnu, také pryskyřic a levandule, které v barvě nesmí chybět. Přikládám štětec na plochu skleněné vázy a ladným tahem vytvořím lupínek květu. Hodiny a hodiny práce, než je dílo dokonáno. Rád experimentuji s barvou. Kde je hranice mezi tradičním řemeslem a současnou malbou?“
Dominika Petrtýlová
Začínající sklářská výtvarnice, která se zaměřuje na design váz a malbu na sklo. Inspiraci nachází ve svém bezprostředním okolí – v přírodě, městě, ale i v lidech. Jejím, na první pohled patrným, koníčkem jsou 40. léta – móda, účesy, ale i veselý tanec lindy hop. Kdyby nestudovala sklo na UMPRUM jistě by se věnovala zoologii či botanice – miluje květiny a různé vodní potvůrky. Práce se sklem ji však naplňuje ze všeho nejvíce.
Vlastimil Šenkýř
Designér, který se ve své tvorbě zaměřuje na výrobu šperků ze silikonu, keramických a skleněných produktů. U všech tří zaměření zkoumá možnosti těchto materiálů pomocí různých pokusů a experimentů. Představuje svoji nejnovější tvorbu, dílo (CON)FUSING II.
TITITI
Umělecká dílna Tititi se soustředí na výrobu originálních dřevěných hraček, inspirovaných řemeslnou tradicí tvůrců jako Johann Schowanek, Minka Podhajská nebo Bohumír Čermák. Ruční výroba z českého dřeva povyšuje každý exemplář na svébytný unikát s nespornou uměleckou hodnotou. Zdánlivě dětská hračka se tak stává nadčasovým objektem, jehož estetická hodnota nevyprchá ani v dospělosti. Výrobky Tititi touží jitřit fantazii a současně uchovávat vzpomínky vložené mezi dřevěné letokruhy.
Jakub Březina
K truhlářskými stroji jsem se poprvé setkal jako svářeč v mém prvním zaměstnání. Tehdy jsem toho o nich ještě moc nevěděl. Vyrůstal jsem ve městě obklopen sklem, sklárnami a skláři. To se tak vybízelo, že jsem ve sklárně také nakonec ještě několik let pracoval. Ke dřevu jsem přičichl až později. Přivedl mě k němu můj dobrý kamarád. Právě on mě hodně naučil. Dřevo mě očarovalo. Práce s ním mi dává něco víc. Mé spojení se dřevem se stalo tak intenzivním, až jsem si postavil dřevěný dům. Ta energie mě stále nabíjí. Cítím les, přemýšlím, kde asi strom rostl a jak dlouho.
Barbora Kotěšovcová
Studuje již čtvrtým rokem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru Módní tvorby pod vedením MgA. Pavla Ivančice. Ve své práci se zaměřuje především na způsoby střihových konstrukcí. Využívá principy drapingu ale i klasických oděvních střihů. Forma je pro ní velmi důležitá, ale stejně tak i koncept, bez kterého by oděv nemohl vzniknout.
Triant
Nábytkové a interiérové inspirace do klasických i designových interiérů. Nábytek vyráběný na zakázku v rodinné firmě Triant i výrobky exkluzivních značek z celé Evropy.
Otakar Šenkýř
Momentálně studuji obor “Fashion design” v Institutu módní tvorby. Společně s designérkou Petrou Žižlavskou představují svůj projekt ve spolupráci se značkou ASUS.
LUKAS KUBA STUDIO
Multidisciplinární Design Studio. Pražské designérské studio bylo založeno v roce 2016 Lukášem Kubou se specializací na design interiéru, produktů a identity. Soustředíme se na vizuální styl, citlivost a udržitelnost v našem přístupu a vážíme si dlouhodobé spolupráce v oblasti designu s podobnými lidmi, abychom posunuli naše vize dopředu.
Retrospektiva Galiny Miklínové promění Villu Pellé v Muzeum Lichožroutů / Galerie Villa Pellé / Praha / 2. 12. 2020 – 28. 3. 2021
Muzeum Lichožroutů – vstup vítaný!!! Tak se bude jmenovat výběrová multimediální retrospektiva vynikající ilustrátorky, výtvarnice a filmařky Galiny Miklínové, kterou pro malé i velké návštěvníky připravila Villa Pellé. Výstava bude podle původních plánů zahájena 1. prosince 2020 online vernisáží. Svých prvních návštěvníků by se výstava mohla dle aktuálního rozvolňování protiepidemických opatření dočkat hned 2. prosince. Pokud se tak nestane, mohou příznivci Lichožroutů do galerie prozatím vyslat své liché ponožky, které se stanou součástí instalace. Dílo Galiny Miklínové plynule přechází z tradiční formy ilustrace do komiksu či animovaného filmu a rozumí si se slovem i hudbou a umožňuje dát důraz na multimediální pojetí výstavy. Dominovat budou pochopitelně Lichožrouti, jejichž příběhy kongeniálně vytvořila spolu s básníkem Pavlem Šrutem. Vesměs sympatičtí pletení rošťáci, kteří se stali nepřehlédnutelným a univerzálním knižním i filmovým i fenoménem, však nechají prostor i pro další povedená dítka své stvořitelky, jako jsou například Cílovníci nebo Strašidýlko Stráša. „Výstava Galiny Miklínové, kterou považujeme za jednu z nejvýraznějších ilustrátorek prvních dvou dekád tohoto století, je logickým pokračováním naší snahy představit špičku této výtvarné oblasti nejen od nás,” říká ředitelka Galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová a dodává: „Jsme rádi, že se tak právem přidá po bok takových velikánům, jako byli Jiří Šalamoun, Jiří Šlitr, Daisy Mrázková nebo Jean-Jacques Sempé.“ Muzeum Lichožroutů, do kterého je vstup vítaný, připravili spolu s autorkou kurátor Radim Kopáč, scénograf Jan Tomšů a grafické studio Carton Clan.
Výstavu, která ve Ville Pellé bude otevřena až do 28. března 2021, po znovuotevření galerií budou ohlášeny přesné termíny bohatého doprovodného programu, nabídka tvůrčích dílen a komentovaných prohlídek pro děti a širokou veřejnost stejně jako edukační programy pro školy. Více informací na www.villapelle.cz.
Galina Miklínová (*1970 v Ostravě) vystudovala SUPŠ v Uherském Hradišti (užitá grafika) a VŠUP v Praze (ateliér filmové a televizní grafiky; M. Jágr a J. Barta). Absolvovala stáž na Humberside University ve Velké Británii, obor animovaný film. Je zřejmě nejznámější česká ilustrátorka knih pro děti a mládež po roce 2000, proslavená hlavně spoluprací s básníkem Pavlem Šrutem (1940–2018), zejména jejich románovou trilogií Lichožrouti (Kniha desetiletí v soutěži Magnesia Litera, Nejkrásnější kniha 2008, cca. 150.000 prodaných výtisků v češtině, překlady do cca 17 jazyků, filmová verze 2016), ale i s dalšími autory, jako Eva Papoušková (Cílovníci, Vombat Jirka, Kosprd a Telecí), Petr Stančík (série H2O) nebo Alena Mornštajnová (Strašidýlko Stráša). Je také filmovou scenáristkou, výtvarnicí a režisérkou, kromě Lichožroutů vytvořila například tři řady úspěšných večerníčků O Kanafáskovi pro Českou televizi.
Kurátorský projekt Petra Tajkova Sú dané: park, fontána… vo Východoslovenskej galérii nadväzuje na predošlú výstavu Po Moderne. Metropola východu 1945 – 1989, no zároveň sa od nej odlišuje použitím subjektívnejšieho pohľadu s prvkami sentimentu. Výstava má ambíciu priniesť cez osobnú optiku piatich slovenských umelcov mladšej a strednej generácie nový pohľad na umenie vo verejnom priestore. Východiskom projektu sú diela z obdobia 60-80 tych rokov, ktoré sa dostali do novej konfigurácie práve vďaka interpretácii či rekonštrukcii v nových súvislostiach. Lýdia Grešáková si všíma, že jednotlivé vystavené diela najlepšie fungujú vo svojich generačných bunkách medzi autormi, pričom z verejného priestoru boli tak ako aj vtedy, tak aj teraz opäť vylúčené ženské autorky, ktoré však tiež boli a sú súčasťou košického verejného priestoru. Kurátorský výber sa tak stáva explicitným potvrdením dominancie mužského naratívu, ale zároveň jeho implicitnou kritikou.
Rozvírené vody pamäte
Východoslovenská galéria svojím programom posledné roky posúva diskurz v oblasti reflexie produkcie umenia na domácej scéne. Dáva hlas mladej tvorbe prezentujúcej súčasný umelecký pohľad a zároveň reviduje spôsoby, akými sa skladá umelecký obraz o minulosti. Za zmienku stojí napríklad aj fakt, že nákupom akvizícií sleduje rodové vyvažovanie svojich zbierok. Tieto kroky systematicky posúvajú hranice miery zodpovednosti kultúrnej inštitúcie voči spoločnosti. Mimo iné zastrešuje diskusie a podujatia, ktoré povzbudzujú kritické myslenie v spoločenských témach. Príkladom je otvorenie priestoru Zánik planéty, ktorý pridáva aktuálny komentár k téme výzvy, akou je klimatická kríza prostredníctvom udalostí a výstav na témy s ňou spojené; ale aj znovuotvorenie knižnice, ktorá disponuje jedinečným archívom umeleckých aj akademických publikácií. Citlivý prístup k témam ale aj akási neformálnosť a priamosť, akou komunikuje s návštevníčkami a návštevníkmi, mimoriadne odráža aj súčasná výstava kurátora Petra Tajkova Sú dané: park, fontána… Výstava, pre ktorú sa oplatí navštíviť Košice pripomína dnes opäť veľmi živú tému, akou je kultúrna pamäť zameraná na druhú polovicu 20. storočia, a prostredníctvom nej umelecké objekty, ich význam a funkcie v kritickej súčasnosti a blízkej budúcnosti, ich možná ochrana alebo oživenie.
Umenie neskorého modernizmu vo verejnom priestore a spôsob, akým transformovalo bezprostredné okolie, ale aj jeho premeny v post-socialistickom čase, je oblasť, ktorá neustále rezonuje pri diskusiách o kultúrnej pamäti a odolnosti nás a našich miest. Angažovaním sa do dialógu s umeleckými prvkami v priestore je možné prerozprávať nie len minulosť, ale nachádzať aj potenciál iných možných budúcností. Piati umelci pracujú so zadaním kurátora Petra Tajkova, ktorý formuluje otázku vzťahu mestského priestoru a pamäte a mestského priestoru a jeho vnímania pri každodennom používaní. Špecifikom výberu umelcov je ich generačné zastúpenie a súčasne vymedzenie vzhľadom k miestu ich pôsobenia. Dvaja z vystavujúcich umelcov, ktorých by bolo možné zaradiť do „generácie X“ pôsobia v Bratislave, traja vekovo spadajúci do „generácie Y“ zase v Košiciach. Ich diela, vytvorené pre výstavu, sa pritom vzťahujú prevažne ku Košiciam. Peter Tajkov o výstave hovorí aj ako o podčiarknutí súbežnej výstavy Telo, forma a gesto – sochárstvo v zbierke VSG prostredníctvom jazyka súčasného umenia. Tá sa mimo iné venuje aj úzkej spätosti a bohatému zastúpeniu sôch vo verejnom priestore Košíc. Tajkov takýmto spôsobom manifestuje a zrozumiteľnou formou prepája zároveň svoju predošlú výstavu na pôde VSG Po Moderne. Metropola východu 1945 – 1989. Na rozdiel od tejto výstavy sa však nevyhýba sentimentu. Naopak, tu sa pohľad umelcov upriamuje na ich vlastnú citlivosť vnímania subjektívnej pamäte a pamäte diel, ktoré vznikli medzi 60-80tymi rokmi. Takýmto spôsobom je skvele posilnená dôležitosť a potreba priznania vlastnej umeleckej pozície a v súvislosti s tým aj upozornenia na to, ako identita umelca alebo umelkyne vplýva a potenciálne zväzuje pohľad na svet, a tým ovplyvňuje umeleckú tvorbu. Pretože aj postavenie pomyselného rozprávača sa podieľa na spoluvytváraní umeleckého a spoločenského diskurzu. Analógiu práce s uchovávaním a reflexiou pamäte podčiarkuje aj fakt umiestnenia sôch vo výstavnom a nie verejnom priestore. Uzavretosť miestnosti a jej jednoliatosť nás oddeľuje od žitej reality a ponúka tak návštevníčke alebo návštevníkovi bežne nezažitý pohľad na umenie vo verejnom priestore tým, že ho z neho vytrháva a uvádza do „stavu nehybnosti“.
Zabudnuté a oživené
Hneď so vstupom do tohto priestoru, ktorý tvorí jedna čistá priestranná podlhovastá miestnosť, na seba upozorňujú tri výrazné diela. Fyzický (dvoj)objekt v priestore, ktorý prenáša fiktívne súsošie vonkajšieho sveta do toho výstavného; akési audio-vizuálne okno, skrz ktoré sa dívame na príbeh pamäte; a zobrazenie umeleckých objektov prostredníctvom zhmotneného grafu. Všetky tri diela tvoria súzniacu výpoveď kurátorom vybranej „generácie Y“ o pamäti, aj keď pohľad na pamäť miest a transformáciu umenia vo verejnom priestore zobrazujú veľmi odlišným spôsobom. Dielo vizuálneho umelca Samuela Velebného Susedské anekdoty I. a II. poníma súsošia v rámci fontán spoločne so sieťou vzťahov okolo nich. Autor tento kontext zhmotňuje prostredníctvom digitálnej koláže súsoší Jána Mathého zasadenej v jednej fiktívnej fontáne v rámci fiktívneho kontextu reálneho obchodného domu. Poskytuje tým vlastnú interpretáciu príbehu miesta okolo súsoší a dobre uchopiteľnú kritiku toho, čo nastalo od doby, kedy umelecký artefakt vznikol ako dieťa určitého spoločensky-politického systému, až po jeho zanechanie bez starostlivosti v dôsledku zmeny režimu. Vytrhnutie zoskupenia „súsošie ‒ fontána ‒ bezprostredné okolie“ z verejného priestoru a jeho zuniverzálnenie je zaujímavým krokom, ktorý umožňuje návštevníčkam a návštevníkom priamejšie sa zamerať na konkrétne, autorom vybrané opakujúce sa prvky v priestore v ich všednej nevšednosti: na zanedbanie starostlivosti, rýchle životné tempo, či prepadnutie tlaku kapitalizmu .
Zvuk, respektíve popisná autorská pesnička, ktorá sa nesie priestorom výstavy, taktiež pojednáva o fontáne, ktorú v období socializmu rámcovala socha. Charakteristický audiovizuálny projekt, ktorý zanecháva aj po prezretí výstavy v mysliach naivne hravý popevok „Kryštáliky na kopci sú dzivé.“ alebo „Poď sa bobovať na minulosti, prekukni kopec na fontánu predstavivosti.“ je dielom Erika Sikoru – Džumelca s názvom Toto nie je kopec. Sikora podobne ako vo svojich predošlých prácach využíva video v kombinácii s jednoduchosťou jazyka na dokumentovanie každodennosti dospelých a detí. Úspešne tak ukazuje ako zasypaná fontána okolo seba stále premieňa život. Zasypaním sa na sídlisku vytvoril kopec, ktorý deti v zime využívajú na sánkovanie. Jeho vnímavosť zachytená vo videu a v pesničke však vítane poukazuje na menej antropocénne vnímanie priestoru. Slovo dostáva bývalá fontána o sebe ako samostatný aktér v centre diania, a nie len ako doplnok verejného priestoru a architektúry. V zmysle kultúrnej výchovy a nadobúdania vzťahu/lásky k priestoru, práci a životu – a zároveň starostlivosti oň – vzniká paradoxne zasypaním fontány a jej nechaním napospas času akési pomyselné „oživenie“ jej funkcie. Opätovná schopnosť vytvárať, kultivovať a posilňovať komunitu sídliska je novým príspevkom do diskusie k pamäti a pamiatkam miest a tomu, do akej miery ich chrániť alebo oživovať. To, že umenie malo byť neoddeliteľnou súčasťou socialistických verejných priestranstiev a slúžiť v zmysle kultivovať, vychovávať a estetizovať sídliská je zosobnené v inštalácii Odysea mladého architekta Maroša Juhása. V odkaze k dielu Kubricka parafrázuje vzťah k moci v rámci priestoru a chodu spoločnosti modelom čiernych sklenených monolitov vystupujúcich z kovových kontúr mapy väčších sídlisk Košíc. Monolitmi nadväzuje na svoju doposiaľ grafickú prácu s architektúrou Košíc a ukazuje zastúpenie počtu umeleckých diel v prepočte na byt. Kvantifikáciou síce umožňuje skratku k sceleniu celkovej predstavy o súčasnej situácii a jej prázdnych miestach v reči grafov, a zobrazením skvele pripodobňuje „cudzosť“ a zároveň osvetovosť vtedajších diel pre sídliskové obyvateľstvo. Avšak abstrahovaním témy na grafy bez kontextu len ťažko povedať ako autor vidí vplyv moci týchto diel v zmysle reálnej kultúrnej osvety.
Citlivosť vlastnej pamäte v sieti vzťahov
V zadnej časti výstavnej miestnosti sú priestorovo oddelené diela autorov „generácie X“. Kultúrna pamäť sa v ich práci mieša s vlastnou pamäťou a to jednak vo vzťahu k svojej minulosti, ktorá je situovaná v 80-tych rokoch, na ktoré sa kurátorský koncept výstavy zameriava, a jednak k vzťahu architektúry miest v ich geopolitickom kontexte. Vizuálny umelec Matej Gavula, ktorý akcentoval otázky o zmysle sôch a sochárstva v dnešnej spoločnosti už v minulých výstavách, opäť vychádza z architektonických prvkov priestorov (viz Abrazívna spoločnosť, 2019, Tranzit). Výstavnej miestnosti dominuje predovšetkým jeho dielo Rub terasy, ktoré sa tiahne naprieč priestorom žulovými segmentami chodníka a bráni prejdeniu na „druhú stranu“ bez toho, aby na chodník človek vstúpil. Segmenty do Košíc preniesol z rodičovskej terasy, ktoré s originálnym miestom prepája polaroidová fotografia, nenápadne umiestnená na stene. Okrem terasy vystavuje aj dve ďalšie diela. Multiplatformu, ktorá je spätá s paralelnou výstavou zbierky sôch, pre ktorú tvoril miesto podstavcov tri rôzne platformy, tu spojené v jednu sochu, a Untitled, korkový objekt. Gavula týmto spôsobom poukazuje na nové významy a transformácie miest, ktoré vznikajú presúvaním objektov do iných kontextov na základe miesta (z rodičovskej terasy do Košíc) ale aj historicky (postupným ústupom konkrétnosti voči abstrakcii).
V kontraste ku Gavulovi sa Martin Piaček nevzťahuje ku konkrétnemu miestu alebo priestoru. Jeho tvorba, charakteristická reflektovaním pamäte v zmysle osobnej a krajinnej histórie, sa viac zameriava na vnímanie spoločenských a kultúrnych tém. Názvy miest nie sú zemepis je dielom, ktoré tvorí fyzickú aj pomyselnú spojnicu medzi kultúrnou identitou Košíc a Bratislavy. Diskutuje nepriaznivý vzťah Košíc s novým hlavným mestom po rozdelení a jeho dnešné ozveny. Vystavený objekt cestu/vzťah oboch kultúrnych kontextov zobrazuje v podobe akejsi plastickej kĺzačky fungujúcej nie veľmi odlišne od vrstevníc, medzi symbolickým zobrazením miest skrz hrad a vytrhnutú stoličku. Obaja umelci týmto do výstavy prinášajú prepojenie kultúrnej pamäte mesta v rámci širšej spoločensko-kultúrnej siete, poza silnú lokálnosť v predmete a použitom jazyku umeleckých diel Velebného, Sikoru, či Juhása.
Výstava vhodne a veľmi aktuálne poukazuje na dôležitosť diskusie o otázkach kultúry a verejného priestoru, toho čo zachovať, čo oživiť alebo čomu priradiť novú funkciu. Jednotliví umelci však vzájomne komunikujú len v rámci svojej vekovej skupiny a tým viac vyvstáva aj otázka ich výberu vzhľadom na mesto umeleckej pôsobnosti. Ich výpoveď je otesaná na výpoveď mužských generácií o sebe, umiestnením aj tematicky. Je na návštevníčke alebo návštevníkovi si vlastným prepojením výpovedí zobrať tú svoju „novú pamäť“ a sama alebo sám sa so znalosťami vysporiadať. Výnimočnosť však spočíva predovšetkým v upozornení na potenciál, aký sa okolo týchto miest združuje. Pamäť a tvorba umelkýň, ktoré zažili 60-80-te roky, by v tomto smere mohla rozšíriť pohľad na tému v rámci ich siete vzťahov o udržateľnosť a sociálnosť verejných priestranstiev. Ešte stále sa totiž vo verejných priestoroch v ich každodennosti vyskytujú najmä ženy, prevažne zodpovedné za opateru detí, starších, či rodiny. Mimo to, umenie verejného priestoru socializmu nebolo tvorené výhradne mužmi. Ak by kurátor výstavy plánoval pokryť aj tento rozmer, akiste by v rámci celkovej dramaturgie galérie, ktorá dopĺňa vlastné zbierky o ženské autorky pre skompletizovanie výpovede o umení a jeho prítomnosti v spoločnosti (nie len tej maskulínnej) prispôsobil svoj zámer. V prípade „generácie Y“, ktorá bola oslovená formou otvorenej výzvy je možné hovoriť o väčšej snahe sprístupniť podmienky začínajúcim umelkyniam či architektkám v rámci prezentovania tvorby vo veľkom priestore. V rámci tradície tvorby verejného priestoru a umenia v ňom v našom geografickom kontexte, ktorý bol a je definovaný a prerozprávaný mužmi, tak kurátorský výber len mužských autorov možno vnímať ako zosobnenú kritiku vyzdvihujúcu tento absentujúci pohľad formou rovnakého prístupu. Jednotliví umelci skrz svoje diela takto začínajú dialóg, na ktorý dúfam nadstaví ďalšie rozširovanie prístupov k diskutovaniu a kritike tváre minulosti, jej performovania a premeny.
Sú dané: Park, Fontána …/ Matej Gavula, Maroš Juhás, Martin Piaček, Erik Sikora, Samuel Velebný / kurátor výstavy: Peter Tajkov / Východoslovenská galéria / Košice / 18. 9. – 31. 12. 2020
Foto: Ondrej Rychnavský (Fotoreport z výstavy si môžete pozrieť tu.)
Photo: Science. Mezioborovou konferenci propojuje téma fotografie napříč vědními obory / Praha / 26. 11. 2020
Ústav dějin umění Akademie věd ČR (ÚDU AV ČR) pořádá ve dnech 1. a 2. prosince 2020 online konferenci Photo: Science. Fotografie a diskurzy vědy. Na konferenci vystoupí více než dvě desítky přednášejících z Evropy i ze Spojených států. Konference bude první z řady mezioborových setkání organizovaných Centrem pro výzkum fotografie ÚDU AV ČR. Hlavním lákadlem pro veřejnost je přednáška původem polského astrofyzika Macieje Wielguse z Harvardovy univerzity na téma Event Horizon Telescope a první fotografie černé díry, která se koná v předvečer konference, v pondělí 30. listopadu.
„Fotografie je ohromným impulzem nejen pro výzkum v rámci dějin vizuální kultury nebo umění. Ovlivňuje způsob, jakým o světě vůbec přemýšlíme. A je navíc zjevně schopna sledovat a rozvíjet nejpalčivější témata doby. To je také zdroj její síly. Osobně si velice cením zájmu přednášejících, toho, že jsme byli schopni panely postavit podobně ,radikálním‘ nebo přinejmenším atypickým způsobem. Bude to skutečně střet mnoha diskurzů, snad se ale ukáže jejich provázanost a vzájemná inspirativnost,“ říká pracovnice Centra pro výzkum fotografie ÚDU AV ČR a spoluorganizátorka konference Barbora Kundračíková.
Právě důraz na mezioborovost, mezinárodnost a otevřenost jsou klíčovými body konference. Tím spíše, že v současné situaci vzrůstá potřeba po propojení odborné i laické veřejnosti.
Jednotlivé jednací sekce se věnují vztahu fotografie a moderních věd, otázkám rozvoje moderních technologií, pozici fotografie v umění i v rámci muzejních sbírek, respektive expozic, a také spekulativnímu a filosofickému zázemí vizuálně orientované vědy.
Jednu z hlavních přednášek přednese Kelley Wilder z Photographic History Research Centre De Montfort University v Leicesteru na téma „Photographs and the Science Notebook“. Jennifer Tucker z Wesleyan University v Middletownu se věnuje fotografii ve spojení vědy a průmyslu. Maria Medvedeva z Ústavu pro dějiny hmotné kultury ruské akademie věd zkoumá využití fotografie v ruské archeologii 19. a raného 20. století. V poslední sekci věnované spekulacím přednesou svůj příspěvek László Beke či Timothy Druckrey, oba na téma postfotografie. Z přírodních věd je velká pozornost věnovaná glaceologii a mapování krajiny vůbec. Na konferenci vystoupí také zástupci mladší generace badatelů, mezi nimi například Camilla Balbi z IULM univerzity v Miláně, Anaïs Mauuarin z Labex Hastec/Centra Alexandre Koyré nebo Alessandro Ferraro z Univerzity v Janově.
Barbora Kundračíková také oceňuje vysoký počet žen badatelek na konferenci – vyjma té úvodní, prosloví všechny hlavní přednášky, vedou jednotlivé sekce a spravují i organizační výbor konference.
„Přednáška o fotografování černé díry je jedním z největších lákadel konference,“ doplňuje organizátorka. Maciej Wielgus je členem týmu, který pomocí sítě velkých radioteleskopů rozmístěných po celém světě zachytil první “fotografii” černé díry. Dlouhodobě také spolupracuje s Astronomickým ústavem AV ČR, který je společně s Hvězdárnou a planetáriem hl. m. Prahy spolupořadatelem přednášky. Úvodní slovo a následnou diskusi povede Vladimír Karas, ředitel Astronomického ústavu AV ČR.
Příspěvky budou v anglickém jazyce, přednáška pro veřejnost bude simultánně tlumočena do češtiny. Na konferenci i plenární přednášku je vstup zdarma, je však třeba se zaregistrovat na následujících odkazech:
Více informací včetně programu najdete na webových stránkách konference https://cvf.hypotheses.org/photo-science-2020 a webu Ústavu dějin umění Akademie věd ČR www.udu.cas.cz.
Konferenci poskytlo záštitu Velvyslanectví USA v Praze.
Druhý ročník Sympozia ilustrace v broumovském klášteře / Broumov /22. 11. – 6. 12. 2020
Pět významných českých ilustrátorů a jeden zahraniční host se představí na druhém ročníku Sympozia ilustrace, které před pár dny odstartovalo v broumovském klášteře. Původně mělo Sympozium proběhnout již na jaře, ale koronavirus způsobil přesun na nový podzimní termín.
„Ilustrace v současné době nabývá na popularitě a zažívá období rozmachu. Již dávno není jen výsadou knih, dnes na ni narážíme takřka všude – v médiích, v online i offline komunikaci, v produktovém designu… A právě tuto rozmanitost současné ilustrace chce sympozium v Broumově ukázat a přiblížit její fenomén široké veřejnosti. Naším dlouhodobým cílem je vytvořit ze sympozia opakovanou akci s tradicí, která bude respektovaná v odborné obci, a věříme, že s druhým ročníkem jsme tomu o krok blíže. Zároveň chceme narušit koncentraci uměleckých akcí v Praze a nalákat fanoušky ilustrace k výletu do regionu,“ uvádí za organizační tým sympozia Žaneta Vávrová.
Sympozia se účastní Patrik Antczak, Dana Ledl (Myokard), Nikola Logosová a Marek Rubec. Jiří Grus a polská ilustrátorka Aleksandra Cieślak se zapojují do programu sympozia i veškerých aktivit z domácí karantény. Ilustrátoři stráví v broumovském klášteře dvoutýdenní pobyt nejen prací v ateliérech. Čeká je program, který je seznámí s místní historií, kulturou i krajinou. Projdou si broumovský klášter od sklepa až po půdu a vydají se po stopách kulturně-historického dědictví města. Prostřednictvím předtočených workshopů, online promítání či městských intervencí představí současnou ilustraci i veřejnosti.
Účastníci sympozia představí své realizace během zakončení 5. prosince, které budou soustředěny do veřejně dostupných míst ve městě. Vernisáž bude probíhat video formou, ve které jednotliví ilustrátoři představí výsledky své práce.
Doprovodný program probíhá letos bez účasti veřejnosti pouze online formou:
V sobotu a v neděli dopoledne bude probíhat promítání animovaných filmů pro děti: nový animovaný seriál Kosmix – Velké dobrodružství malého robota, příběhy lesních trnků Až po uši v mechu a nová medvědí pohádka Mlsné medvědí příběhy. Těšit se můžete také na online workshop s Markem Rubcem Nakresli si svého hrdinu nebo Veselé stříhání s Alfabetou s Patrikem Antczakem. Od neděle se každý den v 16 hodin představí jeden ilustrátor formou rozhovoru. V sobotu potom celá série rozhovorů vyvrcholí video prohlídkou vernisáže.
Sympozium pořádá neziskový spolek Czech Illustrators a festival ilustrace LUSTR ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Broumov. Více informací najdete na www.sympoziumilustrace.cz. O vizuální styl se postaral Michal Bačák, účastník loňského sympozia.
Sympozium podpořili Královéhradecký kraj, Státní fond kultury, HOBRA, Polský institut v Praze, Město Broumov, GRUND ČR, Koh-i-noor Hardtmuth CZ, Lokart, Čumění, Tiskárna Broumov.
Síla i budoucnost jest národu národnost. Architektura a česká politika v 19. století / autor výstavy: Jindřich Vybíral; spolupráce: Michaela Janečková, Jan Galeta; kurátorka výstavy: Lenka Kerdová / Galerie UM / Praha / 16. 10. – 12. 12. 2020
Duch, který pracuje. Architektura a česká politika 1918–1945 / Kurátor výstavy: Dita Dvořáková; koncepce výstavy: Vendula Hnídková / Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze – Dům U Černé Matky Boží / Praha / 15. 10. 2020 – 17. 1. 2021
Poznáme laureátov Ceny Nadácie Tatra banky za umenie 2020
Vyhlasujeme víťazov 25. ročníka Ceny Nadácie Tatra banky za umenie! Aj napriek tomu, že sa tento rok, vzhľadom na mimoriadnu pandemickú situáciu, slávnostný večer nemohol uskutočniť, radi by sme vám predstavili umelcov, ktorých sme ocenili Hlavnou cenou a špeciálnou cenou Mladý tvorca.
Keďže slovenská kultúra a umenie potrebuje tento rok našu pomoc viac ako kedykoľvek predtým, okrem laureátov sme finančne podporili nielen víťazov, ale aj všetkých nominovaných v každej kategórii, teda spolu 24 umelcov.
Hlavnú cenu za výtvarné umenia získala Lucia Tkáčová za ideový návrh a koncepciu projektu Zlaté časy v Galérii Jozefa Kollára Banská Štiavnica.
Celoročný výstavný program Zlaté časy vznikol v koncepcii Lucie Tkáčovej a bol realizovaný v spolupráci s Máriou Janušovou a Nicom Krebsom v Galérii Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici. Zlaté časy predstavujú komplexný projekt, ktorého ambíciou bolo prebudiť potenciál Galérie Jozefa Kollára, driemajúci pod nánosmi času, trpiaci finančnou podvýživou, nedostatkom odbornej pozornosti a absenciou jasnej programovej vízie. Reštart galérie sa podarilo dosiahnuť silným medzinárodným programom, site-specific umeleckými a architektonickými intervenciami a priestorovými vylepšeniami budovy. Počas roka 2019 bolo v rámci projektu Zlaté časy zrealizovaných 11 výstav. Projekt Zlaté časy výrazne rezonoval v slovenských médiách a pritiahol pozornosť na problémy a stav regionálnych galérií na Slovensku.
Cenu Mladý tvorca získal Andrej Dúbravský za výstavu Potential Wasted (Dittrich&Schechtreim Berlin).
Vštkých kategórie, ceny a ich laureátov a laureátky si môžete pozrieť tu.
Ministerstvo kultury zahájilo řízení o prohlášení budovy Nové scény za kulturní památku. Na dotaz ČTK to uvedla Iva Awwadová z tiskového odboru ministerstva. Návrh na prohlášení divadelní budovy ze 70. a 80. let ležel na ministerstvu několik let. Národní divadlo připravuje rekonstrukci Nové scény a dalších přilehlých budov z téže doby. Ústav teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT dokončil jejich stavebně-historický průzkum. Odborníci při něm zjistili velkou míru dochování autentických prvků staveb.
ČVUT to dnes uvedla v tiskové zprávě. Průzkum dělali pro generálního projektanta rekonstrukce, jímž je Společnost pro Novou scénu tvořená společnostmi Rada Architekti a Archteam. Rekonstrukce Nové scény by měla stát asi 700 milionů korun. Nová scéna je díky svému exteriéru jednou z nejdiskutovanějších pražských staveb. Národní divadlo má v plánu v příštích letech opravit i přiléhající budovu známou dříve jako Themos, v ní by měla být zkušebna a prostory pro vzdělávací aktivity.
MLuvčí Národního divadla Tomáš Staněk dnes ČTK řekl, že architektonické studio zpracovává projektovou dokumentaci rekonstrukce Nové scény, v únoru chce divadlo požádat o stavební povolení. „Na základě prováděcí projektové dokumentace pak bude na konci roku 2021 vypsáno výběrové řízení na generálního zhotovitele rekonstrukce,“ uvedl. Stavět by se podle něj za ideálních podmínek mohlo začít v polovině roku 2022.
„Překvapila nás autenticita budovy Nové scény, a to nejen veřejné části, ale především zázemí divadla v druhém nadzemním podlaží, jež kontrastovalo se stavem interiérů restaurační budovy, na nichž se podepsal bezohledný přístup minulého vlastníka,“ uvedl Miroslav Pavel z Fakulty architektury ČVUT.
Týmy tvůrců Karla Pragera a Pavla Kupky pojaly všechny budovy areálu dostavby Národního divadla jako vzájemně propojené prostory s návazností na exteriéry i město. „A stejně silně nás zasáhla i naprosto mimořádná kvalita detailů, řemeslné opracování a drobné architektonické prvky interiéru,“ uvedl Petr Vorlík z téže katedry.
Právě Vorlík s kolegyní Klárou Brůhovou před dvěma lety podávali na ministerstvo kultury návrh na prohlášení několika staveb z druhé poloviny 20. století za kulturní památky. Kritizovali přitom, že ministerstvo několik let téměř nezahajuje žádná nová řízení týkající se poválečných staveb s výjimkou objektů, jimž bezprostředně hrozí demolice. Ministerstvo k tomu dlouhodobě uvádí, že řízení o stavbách z nedávné doby jsou komplikovaná a že ani odborná veřejnost není v názoru na jejich potenciální ochranu jednotná.
Z poválečné doby byly za kulturní památky prohlášeny obchodní domy Máj či Kotva, bývalé Federální shromáždění, Ústav makromolekulární chemie, Pavilon Expo nebo Hotel International. Na zahájení řízení čekají na ministerstvu budovy Strojimport, Centrotex, krematorium v Motole, studentské koleje v Podolí či Větrník. Ministerstvo loni prohlásilo památkou koleje ČVUT v Podolí, které patří k projevům stylu sorela a vznikly v roce 1953. Posuzuje se památková ochrana pražského planetária, plaveckého areálu v Podolí či pražského hotelu Intercontinental.
Od čtvrtka se budou moci v Česku po šesti týdnech otevřít zčásti muzea a galerie. Vláda rozhodla, že celá země přejde ve čtvrtek do třetího stupně protiepidemického systému. Podle něj se mohou otevřít galerie a muzea z jedné čtvrtiny své kapacity. Velká muzea se na otevření připravovala už minulý týden, otevřít by mohla třeba Národní galerie Praha nebo Národní muzeum. Podle systému PES by se mohly také otevřít některé památky, musí je ale navštěvovat skupiny maximálně do deseti lidí.
Počty lidí na bohoslužbách se budou od čtvrtka řídit velikostí kostela. Po jednání vlády to uvedl ministr zdravotnictí Jan Blatný (za ANO). „Nejen kvůli době adventní jsou upraveny bohoslužby, budou se řídit nikoli absolutním počtem osob, ale kapacitou kostela,“ uvedl. Obecně má platit pravidlo jedné osoby na 15 metrů čtverečních plochy.
Ve třetím stupni se také mohou otevřít knihovny, které zatím mohly fungovat pouze na principu výdejního okénka. Od čtvrtka budou moci být otevřené tak, aby podobně jako v jiných provozech platilo, že jedna osoba má k dispozici 15 metrů čtverečních plochy a zákazníci budou mezi sebou dodržovat dvoumetrové rozestupy. Ve stejném režimu by se měla otevřít i knihkupectví.
Pro divadla a kina se ale s přechodem na třetí stupeň protiepidemického systému nic nemění, tam by diváci mohli přijít do hlediště nebo do kinosálu až s přestupem země do druhého stupně. Divadla mohou zkoušet a svá představení přenášet. Zástupci audiovizuálního průmyslu minulý týden žádali ministra zdravotnictví, aby přeřadil kina do třetího stupně opatření v protiepidemickém systému PES a mohla se otevřít ve stejné době jako restaurace.
Filmové projekce podle nich nejsou součástí živé kultury a domnívají se, že tvůrci systému na ně zapomněli. Jinak jde podle nich o zvýhodňování určité části podnikatelů na úkor jiných. Své zákazníky umí kina podle zástupců audiovizuálních asociací ochránit stejně jako provozovatelé restaurací.
Národní galerie Praha v uplynulém týdnu uvedla, že při případném otevření posílí ostrahu a navýší počet kustodů, aby bylo možné lépe monitorovat pohyb návštěvníků. Galerie také počítá s tím, že by prodloužila otevírací dobu výstavy Rembrandtových děl, a to od pondělí do neděle od 09:00 do 21:00. Ostatní výstavy a expozice budou otevřeny v běžné otevírací době od úterý do neděle od 10:00 do 18:00, ve středu pak do 20:00.
Národní muzeum s přechodem země do třetího stupně plánuje otevřít komplex Historické budovy a Nové budovy, Českého muzea hudby a Náprstkova muzea od úterý 1. prosince. Během pondělí spustí on-line prodej vstupenek. Další objekty NM pak plánuje otevírat postupně.
Obraz Františka Kupky s názvem Divertimento II se na dnešní aukci v Praze prodal za 75,2 milionu korun, včetně aukční přirážky za něj kupec zaplatí 90,24 milionu korun. Obraz se tak stal novým českým aukčním rekordem i nejdražším Kupkovým dílem. Vyvolávací cena obrazu, který patří podle aukční síně k jednomu z nejvýznamnějších děl jeho abstraktního období 30. let, byla 30 milionů korun.
Další rekord na aukci padl v případě plátna Theodora Pištěka Adieu, Guy Moll. Bylo zakoupeno za více než 25 milionů korun včetně aukční přirážky – jedná se o nejdražší prodané dílo žijícího autora. Rekordní byla i aukce jako celek – celková vyvolávací částka 210 milionů byla navýšena téměř o stejnou sumu a poprvé byla překonána hranice 400 milionů korun v jedné aukci. Jedná se tak o nejúspěšnější dražbu v historii České republiky, sdělila ČTK po aukci za pořádající Galerii Kodl Terezie Kaslová.
Dosavadní tuzemský aukční rekord patřil obrazu Piková dáma od malířky Toyen, který se letos v říjnu prodal za 78,65 milionu korun včetně aukční přirážky.
Abstraktní malby Františka Kupky dlouhodobě obsazují první místa českého aukčního žebříčku. V první desítce jich má po dnešku čtyři, tři příčky v top ten patří Oskaru Kokoschkovi a dvě místa Toyen.
Dnešní aukce Galerie Kodl v Praze na Žofíně nabídla na 250 uměleckých děl. Kvůli platným opatřením proti koronaviru se dražilo převážně přes internetové platformy, v sále bylo jen šest dražitelů, dražilo se i po telefonu. Kupkova malba našla nového majitele po rychlých příhozech, dražba trvala několik minut. „Protože jsem ze staré školy, nikdy bych si neuměl představit, že takto velký úspěch se dá vytvořit před prázdným sálem,“ řekl Martin Kodl, majitel aukční síně.
Název Kupkova obrazu Divertimento se váže k italské hudební terminologii a označuje odlehčenou či zábavnou instrumentální skladbu. Hudba, jejímž byl Kupka velkým obdivovatelem, se do malířovy práce propisovala již od raných děl a později se mu opakovaně pod rukama proměňovala v hry linií a tvarů. Obraz je svázán s Divertimentem I, jež je ve sbírkách newyorského Guggenheimova muzea, a s dvojicí obrazů Hot Jazz (I a II, 1935), na niž obě Divertimenta navazují.
Další Kupkovo atraktivní plátno Růžový klobouk vytvořené v letech 1907 až 1909 mělo vyvolávací cenu 25 milionů korun a vydražilo se za 34,8 milionu korun. Bylo tak druhým nejdražším dílem dnešní aukce.
Zájmu kupujících se těšila i poválečná díla Mikuláše Medka. Jeho nejdražším obrazem v aukci bylo plátno Sesutý signál z roku 1963, které se prodalo za 13,9 milionu korun, vyvolávací cena byla šest milionů). Za obraz Křižovatka slepých ptáků z roku 1926 kupující zaplatil 5,5 milionu korun, vyvolávací cena byla 1,5 milionu.
Obsáhlá kolekce prezentovala průřez tvorbu Emila Filly od raných děl až po poválečné práce. Mezi nejvýraznější patřil obraz Džbán a flétna prodaný za 12,4 milionů a Zátiší s mandolínou vydražené za 12 milionů korun. Futuristicky laděná práce Josefa Čapka Střelená vrána z roku 1936 se vydražila za 9,7 milionu korun.
Součástí aukce byla charitativní dražba ve prospěch Centra Paraple, které dostane 2,975 milionu korun. Vojenský fond solidarity dostane 280.000 korun za dražbu hodinek Orlík české značky Prim.
Protipandemická opatření dopadla na západní kulturní instituce obzvláště tvrdě, protože jsou do velké míry závislé na prodeji vstupenek a muzejních suvenýrů. Odpovědí byly masivní vyhazovy a návrhy na prodeje uměleckých děl ze sbírek. Hana Janečková přibližuje v komentáři krizovou situaci na příkladu komplexu kulturních institucí Southbank Centre v Londýně a připomíná, jaké prekarizované a nerovné podmínky práce v kulturním sektoru pandemie zviditelnila.
Výjimečný stav kultury
Nepředvídatelnost vln pandemie narušuje naši schopnost se soustředit a plánovat a vyžaduje neustálé přehodnocování programu kulturních institucí. Plánované uzávěrky, rozpočty, PR strategie se rozpadají a kulturní instituce musí rychle adaptovat svůj program tak, aby mohly alespoň zaplatit nejen svým vlastním zaměstnancům, ale i umělcům a umělkyním, kteří se na výstavní projekty často připravují i celý rok a investující do nich nemalou část svých vlastních finančních prostředků a času.
Veřejná instituce jako start-up
Podobně jako v jiných sektorech zviditelnila pandemie systémové nedostatky téměř ve všech kulturních odvětvích. Za odstrašující případ v kultuře poslouží situace ve dvou z nejprestižnějších center světového umění – Tate Enteprises Galleries (Tate Britain a Tate Modern) a londýnském státním kulturním komplexu Southbank Centre, která zahrnuje Royal Festival Hall, Hayward Gallery, Queen Elizabeth Hall, Arts Council Collection a National Poetry Library. Letos v červnu vedení Southbank Centre reagovalo na nouzovou situaci kompletní restrukturalizací a masovým propouštěním, které se dotklo 400 zaměstnanců. Dle slov manažerského výkonného vedení Southbanku (umělecký ředitel a hlavní kurátor centra, kterým skončila smlouva v roce 2018 a 2019, nebyli dosud nahrazeni) post-pandemické kulturní centrum potřebuje především „flexibilitu, rychlost, adaptabilitu… Musíme si představit nový Southbank jako start-up“. To v praxi znamená, že vlastní program Southbank Centre bude tvořit po znovuotevření pouze 10 % současného objemu a zbylých 90 % bude uvolněno k externím smlouvám, tedy k pronajmutí. Ve světle kulturních hodnot, na kterých Tate i Southbank staví programový obsah a vztah s veřejností – týká se to například otevřené deklarace podpory progresivních politických myšlenek inkluze, ekologické reformy, hnutí Black Lives Matter, sociální spravedlnosti a lepších životních podmínek, jako je London Living Wage –, je tento přístup obzvláště šokující.
V případech obou institucí se totiž propouštění týká hlavně zaměstnanců s nejnižšími příjmy, tedy kustodů, recepčních, lektorů edukačního oddělení, zaměstnanců kaváren a obchodů či krátkodobých úvazků. V těchto pozicích jsou nejvíce zastoupeni lidé z etnických menšin a migrantské populace, zatímco středního a vyššího managementu se tato opatření dotkla o mnoho méně (propouštění v Southbank se týká cca 68 % zaměstnanců, ale celkové výplaty se snižují pouze o 30 až 35 %). Proces této restrukturalizace byl obzvláště necitlivý, jelikož manažeři příslušných oddělení dostali pravomoc vybrat ty, kteří si zaslouží zůstat a kteří ne, a zaměstnanci byli informováni o vyhazovu v pátek v noci během prodlouženého víkendu.
Budova Hayward Gallery, jež je součástí Southbank Centre v Londýně. Foto: ClemRutter, Wikimedia Commons
Co propuštění i současní zaměstnanci a zástupci odborového hnutí odmítají v otevřeném dopise, je právě i statisticky viditelná nerovnost při zavádění úsporných post-pandemických opatření. Příjmy z kaváren, knihkupectví a barů z Tate Enterprises sahají často do výše až 50 milionů liber ročně a jsou jednou z nejvýraznějších částí rozpočtu, přesto se tato suma v době konjuktury nijak neodrazila na zvýšení platů těchto řadových zaměstnanců, které zůstávaly často na hranici britského životního minima.
Je pravda, že někteří členové vedení těchto institucí zareagovali snížením vlastních platů, například ředitelka Tate Modern Marie Balshaw oznámila 10procentní snížení svého platu. Nesmíme ale zapomínat, že platy ve vyšším managementu těchto organizací často dosahují šestimístných částek (tedy přes 100 000 liber ročně). Jsou to opět dvojité standardy, které vyvolávají největší rozhořčení. V otevřeném dopise adresovanému výkonné ředitelce Southbank Centre Elaine Bedell, jejíž plat byl před 30procentním snížením téměř 250 tisíc liber ročně, píšou zástupci odborového hnutí této instituce: „Ptáme se, jestli je správné udržovat tak vysoký příjem pro výkonnou ředitelku zavřeného kulturního centra, které bude po otevření výrazně zredukováno, či vlastně pro výkonnou ředitelku start-upu.“ Za těchto okolností je opravdu paradoxní, že 1,5 bilionu liber, které britská vláda vyčlenila, aby zachránila kulturu a odvrátila ekonomickou krizi vedoucí k masové nezaměstnanosti, tedy hlavně živobytí občanů, poputují k elitám ve vedení kulturních institucí, které se zaštiťují progresivní společenskou agendou.
Instituce jako platforma
Jak můžeme porozumět přejímání mechanismů v kulturních institucích, které otevřeně přistupují na start-upovou logiku, známou pro své napojení na gig economy či švarcsystém, algoritmickou maximalizaci výdělku a centralizaci moci a hodnoty? V knize Publicity’s Secret: How Technoculture Capitalizes on Democracy z roku 2002 teoretička Jodi Dean poukazuje na proces platformizace společenských, kulturních a vládních institucí, který funguje dle jejích slov tak, že instituce stejně jako platformy utvrzují vlastní pozici financializací kulturních a lidských zdrojů. A tak čím dál více připomínají digitální platformy typu Airbnb či Uber, jež s pomocí lidských interakcí a komplexních síťových a algoritmických systémů shromažďují a centralizují moc a hodnotu bez návratnosti či zodpovědnosti k veřejným zdrojům, komunitě či daňovému systému. Přijetí étosu start-up kultury či platformizace spočívá právě v modelu navrhovaném po znovuotevření Southbank Centre, kdy se instituce chová spíše jako výkonný zajišťovatel služeb pro uživatele než jako součást veřejného života. Instituce tak spojuje mnohočetné uživatele, tedy pronajímatele, a jiné smluvní závazky – tedy zaměstnance a publikum, které dle svých potřeb propojuje a účtuje poplatky za použití svých kapacit.
Muzeum jako platforma či start-up ale kontroluje interakce uživatelů tak, že architektura platformy omezuje vzájemný vztah a možnosti transparentní interakce mezi jednotlivými uživateli. Tato ztráta transparentnosti interakcí mezi aktéry činnými v instituci typu start-upu je právě vysoce problematická. Dean, čerpající z textů filozofky Hanny Arendt, ukazuje, že vytváření sdílených statků, což zahrnuje také kulturní dědictví, komunitu, publikum instituce či společné odborové hnutí, totiž vyžaduje dlouhodobost, mezigenerační odpovědnost a trvalá spojení, která fungují na základě schopnosti plnit vzájemné závazky vyplývající z transparentnosti vztahů, a kapacitu k vyžadování jejich plnění.[1] Pokud budování veřejného života a prostoru vyžaduje (kromě diskurzu a komunit) také společenské instituce a naše neustálé udržování těchto institucí, tak nastavení transparentních a zodpovědných vztahů je naprostou prioritou v jakémkoliv post-pandemickém modelu společnosti.
Neoliberalizace a prekarizace státních či veřejně financovaných organizací ve formě outsourcingu a jiných opatření není pro mnoho z nás, kteří se pohybují v uměleckém a kulturním sektoru, ničím novým. U nás si můžeme vzpomenout na hromadné outsourcování za Milana Knížáka v době jeho působení ve vedení Národní galerie Praha, kdy byl počet zaměstnanců zredukován téměř na polovinu.[2] Jedním z příkladů platformizace je také outsourcing lidských zdrojů, kdy se kulturní instituce zbavují závazků či nároků zaměstnanců a nahrazují je vztahy platforma-uživatel. V nejhorších případech zavedení švarcsystému instituce nezaručuje zaměstnanci žádné stabilní hodiny, ale zaměstnanec musí být kdykoliv připraven jít do práce, často i ze dne na den, takže je velice těžké si hledat druhé zaměstnání. Zaměstnanci jsou tak nuceni internalizovat si logiku start-upu, která je odměňuje za jejich „programovatelnost“, předvídatelnost a ochotu se podřídit aktuálním požadavkům.
Protest odborů Southbank Centre v srpnu letošního roku. Foto: Paul Astbury
Tvůrčí vedení
Co tak rychlé přistoupení na kulturu start-upu indikuje, je především nedostatek budoucí koncepční vize řešení krizí. Jakákoliv funkční dlouhodobá vize by měla spočívat právě v provázání problémů akcentovaných pandemií s urgentními sociopolitickými otázkami. Příliš často se místo přemýšlení o pandemické situaci jako o příležitosti reformy a kolektivní připravenosti systému na krize, které se nabízejí v blízké budoucnosti automatizací práce nebo změnou klimatu, setkáváme s krátkodobými úspornými opatřeními. Pokud se ovšem zamyslíme nad proměnou kulturních institucí v širším kontextu, pandemie poukazuje na důležitost koncepčního, dlouhodobého a hlavně imaginativně tvůrčího strategického vedení a také na to, v jaké krizi se nachází.
Jak už jsem zmínila, v Southbank Centre za poslední dva roky chybí umělecká ředitelka a kurátorské vedení a rozhodnutí o restrukturalizaci padlo bez zásadní perspektivy tvůrčího vedení. Příkladem blíže k domovu může být poněkud nešťastné působení ekonomky Aleny Anne-Marie Nedomy ve vedení Národní galerie Praha, která byla do této zásadní funkce dosazena bez jakýchkoliv předchozích zkušeností s prací ve státní umělecké instituci. Nedoma během svého zástupného působení, které mělo mít formu ekonomického auditu, učinila množství destruktivních dlouhodobých koncepčních rozhodnutí, která byla odůvodněna krátkodobými úspornými opatřeními. Jedná se konkrétně o narušení infrastruktury galerie zavřením Café Jedna, kterému vedení galerie odmítlo snížit nájem v době jarního lockdownu a které už půl roku zeje prázdnotou, či náhlé přerušení spolupráce se Společností Jindřicha Chalupeckého. A to vše v době, kdy potřebujeme stabilní zázemí a zodpovědné vedení velkých státních institucí snad úplně nejvíce.
Kdo to bude platit
Kontroverzními se staly také různé diskuze o možnostech řešení post-pandemické krize. Pokud čelíme masové nezaměstnanosti, rodinám v exekučním řízení a celospolečenské krizi, otázkou zůstává, jaký přístup bychom měli zaujmout k samotným předmětům, které kulturní instituce uchovávají. Návrh odprodání určitých cenných artefaktů – odborové hnutí Radical v londýnské Royal Academy ve snaze zachránit stovku pracovních pozic například navrhlo prodat plastiku Taddei Tondo od Michelangela, jež má na trhu s umění odhadovanou hodnotu okolo sto milionů liber – vzbudil rozhořčení vedení instituce i širší veřejnosti.
V žádném případě neobhajuji bezmyšlenkovité rozprodávání kulturního dědictví jako řešení krize, jelikož se může stát nebezpečným precedentem. Řešením musí být mnohem komplexnější reforma, na níž by se spojily kulturní instituce společně se státem. Ale také bychom se měli zamyslet nad otázkou, proč odprodej kusu mramoru vzbuzuje takové rozhořčení, zatímco považujeme za normální standard nerovné rozdělení finančních ztrát a strukturální selhání institucí, jež pak dopadá nejtvrději na nejchudší členy společnosti. Opět se můžeme vrátit k otázce, co je a k čemu nám je vlastně umění a kulturní dědictví v širším slova smyslu, pokud nemá být zdrojem, inspirací či klíčem k odlišnému přemýšlení o světě. I ti nejúspěšnější světoví umělci a umělkyně si často kladou palčivou otázku, k čemu jejich tvorba vlastně je a k jakému účelu slouží, tedy klíčovou otázku všech avantgardních a revolučních uměleckých směrů. Možnost přímo ovlivnit životy a pracovní pozice stovky lidí je pak příležitostí, jež se uměleckému artefaktu zasazenému v situované pozici společenské krize dostává zřídkakdy. To, že už není v našem přímém vlastnictví, v takových okolnostech neznamená, že nesehrálo důležitou roli při utváření našeho kulturního dědictví.
[1] John Hill, Syntegration Against Platform, dizertační práce, Liverpool John Moores University, 2020.
[2] V analýze o stavu trhu s uměním pro Institut umění – Divadelní ústav o tom v roce 2010 psal Jan Skřivánek: „K 31. prosinci 2009 NG měla 277 zaměstnanců, průměrný hrubý plat vycházel na necelých 22 tisíc korun. V době nástupu Milana Knížáka do čela NG v roce 1999 galerie zaměstnávala 465 lidí. Počet zaměstnanců se snížil především outsourcingem ochrany budov, například kustodi nejsou zaměstnanci NG.“ Viz https://www.mkcr.cz/doc/cms_library/podpora-trhu-se-soucasnym-vytvarnym-umenim-1926.pdf
