Malířské skvosty se stěhují do Olomouce, včetně Apolla a Marsya od Tiziana / Muzeum umění Olomouc: Arcidiecézní muzeum / Olomouc / 2. 12. 2020
Mistři světového malířství se stěhují z proslulé Obrazárny kroměřížského Arcibiskupského zámku do Olomouce. Nejen v titulku zmíněný Tizianův obraz, ale také díla van Dycka, Veroneseho, von Aachena a další slavných umělců budou od 3. prosince k vidění v olomouckém Arcidiecézním muzeu. Výstava nazvaná 1673 | Kabinet pro biskupa Karla volně navazuje na loňskou přehlídku o životě a díle biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Návštěvníkům představí nejen obrazové skvosty, ale také fenomén sběratelství 17. století.
„Letopočet 1673, který jsme využili v názvu výstavy, je pro arcibiskupskou sbírku klíčový. V tomto roce totiž biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna zakoupil od obchodníků z Kolína nad Rýnem, Franze a Bernharda Imstenraedtových, obrazový kabinet, který částečně pocházel z dražby sbírek po popraveném anglickém králi Karlu I. a neměl na uměleckém trhu tehdejší střední Evropy obdoby,“ říká autor výstavy Miroslav Kindl. Bratři Imstenraedtové sbírku rozšiřovali, ale v 60. letech se ji rozhodli z dosud neznámých důvodů prodat. „Nabídku dostal také rakouský císař Leopold I., ale skutečně vážným zájemcem se ukázal až olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna. Vzácný kabinet se dochoval v jen mírně umenšeném počtu do dnešní doby,“ doplňuje Miroslav Kindl.
V Olomouci však nebudou k vidění jen dvě desítky vzácných obrazů, ale také ukázky kreseb starých mistrů či barokní knihy. „Na příkladu této sbírky představíme fenomén sběratelství v 17. století a ukážeme, jakou proměnou za více než sto let prošel. Od počátku 16. století, kdy vznikaly první prostory určené pro hromadění uměleckých děl – tzv. privátní studiola, přes poloveřejné a veřejné prostory kunstkomor, wunderkomor, guardarob, antiquarií, až po vznik samotných galerií v 17. století,“ říká Kindl.
V 17. století se totiž starší koncepty sběratelství a také osobnosti sběratelů radikálně proměnily. Umění se začalo komercionalizovat. Důvodů bylo několik, ale klíčovou roli sehrály krize tradičních sběratelů – slavných a bohatých italských rodů. Například mantovští Gonzagové museli kvůli finanční krizi rozprodat svou jedinečnou sbírku, kterou hromadili po celé 16. století. Cennou kolekci koupil z velké části anglický král Karel I. Jiný vývoj prožívají Spojené nizozemské provincie, dnešní Nizozemsko, kde umění i sběratelství zásadně ovlivnil rodící se kapitalismus – ve velkém se zde otevřela cesta obchodníkům či otevřeným trhům a aukcím. Po polovině století otevřely své pobočky aukční domy také ve střední Evropě. „Výstava se však nesoustředí na fenomén sběratelství pouze za éry biskupa Karla, ale také naznačíme, co tomuto zásadnímu kroku předcházelo a také co následovalo,“ říká Miroslav Kindl. „Neopomineme tak ani nešťastný rozprodej arcibiskupských uměleckých sbírek ve 30. letech 19. století.“
Tizian v Obrazárně, del Piombo v Galerii
Největším lákadlem výstavy bude jeden z nejcennějších obrazů v České republice – Tizianův Apollo a Marsyas. Kvůli své velikosti však nebude umístěn na výstavě v Galerii, ale ve stále expozici v Obrazárně Arcidiecézního muzea. „Návštěvníci uvidí to nejlepší z arcibiskupských sbírek. Ze stálé expozice v obrazárně Arcidiecézního muzea přesuneme na výstavu obraz Madona s rouškou od Sebastiana del Piomba. Dotvoří nám kontext, jelikož také tento vzácný obraz byl součástí souboru zakoupeného roku 1673,“ zdůrazňuje Kindl.
Obrazy doprovodí také verše ze 17. století. Bratři Imstenraedtové nechali pro císaře Leopolda připravit veršovaný seznam své sbírky. „Originál je uložen v Rakouské národní knihovně. Pro výstavu jsme nechali některé z veršů přeložit do češtiny,“ dodává Kindl.
Důvod, proč je nyní vzácná sbírka v Olomouci, je i zcela praktický. Kroměřížský zámek totiž prochází rozsáhlou opravou. I z tohoto důvodu si mohou návštěvníci vychutnat díla starých mistrů v pro ně netradičním prostoru olomouckého Arcidiecézního muzea.
O městě krajině umění. Olomouc 1919 – 1989 / Muzeum umění Olomouc: Muzeum moderního umění – Trojlodí / Olomouc / 23. 10. 2020 – 7. 3. 2021
Výstava představuje urbanistické, architektonické a výtvarné dění v Olomouci v letech 1919 až 1989. Soustřeďuje se na širší městský celek s jeho krajinným rámcem a souvisejícími přesahy do vzdálenějšího okolí. Toto komplexní pojetí otevírá řadu námětů, které jsou ve výstavním sále Trojlodí rozděleny do sedmi základních tematických kapitol. Materiálově pestrá expozice zahrnuje výtvarná díla (sochy, malby, kresby, grafiky, fotografie), architektonické a urbanistické plány i modely.
Prostor výstavy protíná modrá linie, kostra tematického uspořádání a současně symbol řeky formující krajinu, která dala vzniknout Olomouci. „Řece Moravě a krajině kolem Olomouce se věnuje úvod výstavy. Hodnota přírodního rámce deklarovaná těžce prosazovanou ochranou Litovelského Pomoraví nachází protějšek ve výtvarných pracích s motivy příměstské krajiny a městských předměstí. Popisná zachycení krajiny nacházejí protějšek ve vnitřní a imaginativní reflexi místních i mimo olomouckých umělců,“ říká autor výstavy Pavel Zatloukal.
Od krajinného a historického rámce se divákova pozornost přesune dovnitř Olomouce, kde jej provázejí říční toky a věnec parků. Série regulačních plánů města, vůbec prvně představená ve své úplnosti, doloží permanentní snahu budovat jej funkční a krásné. Jaké byl představy o ideálním městě za první republiky a jak se změnily po válce? Prestiž Olomouce meziválečné dokládá soubor úspěšných investic firmy ASO, jiný velký úspěch zažívá Olomouc v 60. letech v podobě mezinárodních výstav Flora provázených přehlídkami československé výtvarné tvorby Sochařské bilance´65 a ´67. „Vedle těchto výjimečných počinů výstava zevrubně mapuje například vývoj typu rodinného, nájemního a kolektivní bydlení. Neopomine ani veřejné stavby a práci s veřejným prostorem doloží četnými exponáty modelů pro pomníkovou tvorbu,“ podotýká kurátorka Šárka Belšíková.
Samostatná a objevná kapitola nazvaná Město nepostavené seznamuje s nerealizovanými stavbami a četnými architektonickými soutěžemi, v nichž často zaznívají zvučná jména české architektury. „Neuskutečněné stavby uvozují poslední část s titulem Neklidné sny, která představuje pestré spektrum olomoucké výtvarné scény,“ doplňuje kurátorka Martina Mertová.
Publikace a průvodce s mapou
Účelem výstavy není plošné zmapování architektonického a výtvarného dění Olomouce v rozmezí let 1919-1989, neumožnila by to ani kapacita výstavního sálu. Expozice stojí na výběru, v němž hlavním kritériem je kvalita prací a podtržení tematických celků stěžejních pro současnou interpretaci kulturních dějin města ve sledovaném období.
Jak už název napovídá, výstava se opírá o sumarizující a v mnoha ohledech objevnou publikaci Pavla Zatloukala Meditace o městě, krajině, umění: Olomouc 1919-1989, která je k dostání v knihkupectví Muzea umění Olomouc.
Součástí výstavy je také stručný průvodce s plánem města, na němž jsou zaznačeny dvě stovky nejvýznamnějších objektů, domů a soch – zachovalých i zaniklých, nebo právě těch, co zůstaly jen v šuplících a v neklidných snech o krásném městě Olomouci.
„Umělci umělcům“ je dobročinná aukce děl renomovaných výtvarných umělců, která proběhne online ve dnech 25. listopadu až 13. prosince. Jejím cílem je podpora české výtvarné scény a jejich představitelů.
Charitativní aukce „Umělci umělcům“ je nejen projevem solidarity mezi výtvarnými umělci a umělkyněmi, ale především apelem k české veřejnosti, aby podpořila jejich tvorbu v období výrazné nestability, kdy je nutné si připomínat, že umění je součástí naší společenské a kulturní identity. Vydražením díla umělce podpoříte jednak konkrétního tvůrce díla, zároveň však přispějete darem nadačnímu fondu Luc Art Fund na sociální stipendia dalším umělcům. Aukci iniciuje nadační fond Luc Art Fund za podpory partnera J&T Banky.
Na pět desítek výtvarných umělců podpořilo dobročinný záměr, který vnímají jako projev vzájemné podpory. Výtěžek z aukce děl od renomovaných autorů, jako jsou Josef Bolf, Milena Dopitová, Krištof Kintera, Jiří Kovanda, Tereza Příhodová, skupina Rafani, Pavla Sceranková, Mark Ther nebo Daniel Vlček, bude rozdělen v poměru 80 % pro autory dražených děl a 20 % formou sociálních stipendií umělcům v tíživé životní situaci.
„Ráda podpořím vzájemnou solidaritu tam, kde umění má respekt a kde může pomoci těm, kteří mají potenciál ovlivnit svou tvorbou uměleckou scénu a kteří se nacházejí v tíživé situaci, kde není dostatek prostoru pro tvůrčí práci,“ komentuje svoji účast v aukci Milena Dopitová.
Od 25. listopadu je na adrese umelciumelcum.cz, zveřejněn odkaz do aukčního katalogu na platformě LiveBid, kde kde dražitelé najdou informace o uměleckých dílech, podrobnosti o aukci a registraci k dražení. Ve dnech 9. až 13. prosince 2020 proběhne předaukční výstava v galerii Magnus Art v nové budově J&T Banky denně od 10:00 do 18:00 na adrese Sokolovská 700/113a, Praha 8. V poslední den aukce, v neděli 13. prosince, dojde od 14 hodin k živé aukci v přímém přenosu online. Aukce je vhodná nejen pro sběratele, ale také pro veřejnost a jednotlivce, kteří budou mít příležitost koupit svůj první originál a podpořit tak umělce v této nelehké době. Vedle reálné podpory ve formě prodeje a sdíleného výtěžku z něj se fond snaží poukázat na aktuální stav světa umění.
Současná stagnace uměleckého provozu znemožňuje nejen přímý kontakt s výstavními institucemi a diváky, ale primárně představuje výrazné omezení profesní činnosti výtvarných umělců a umělkyň v delším horizontu. Přesto je nezpochybnitelné, že umění vždy bylo reflexí stavu lidské společnosti, a je proto naší zodpovědností, abychom se snažili o vytvoření lepších podmínek pro uměleckou tvorbu. Umění tematizuje stav současné společnosti tak, abychom mu dokázali lépe porozumět.
Primárním důvodem založení nadačního fondu Luc Art Fund je skutečnost, že v českém prostředí stále nedošlo k definici statutu umělce a jeho životní reality. Chybí zde funkční instituce a infrastruktura v oblasti současného umění, které by se kontinuálně věnovaly podpoře lidí při tvůrčím procesu a internacionalizaci jejich práce.
„Problémy spjaté se stagnací uměleckého provozu se pomalu stávají urgentními a ekonomické predikce na další rok nejsou o nic pozitivnější. Nad založením nadačního fondu jsme s Janou Bukvovou uvažovaly již delší dobu, ale až na jaře tohoto roku okolnosti urychlily vývoj celého projektu. Stejně tak aukce je naším prvním počinem, ale vlastně výjimečným, protože reaguje na aktuální situaci, kdy se (nejen umělci) ocitli v komplikované životní situaci. Problémy nejsou jen v nemožnosti vystavování, nebo v útlumu prodeje děl, ale často i v profesích, které fungují kolem prezentace umění a v jeho institucích, proto jsou umělci poškozeni na obou stranách. Jako dobré znamení vnímáme, že námi oslovení umělci dobročinnou aukci vnímají jako gesto vzájemné solidarity a vhodnou příležitost, jak akcentovat toto téma před širokou veřejností“, dodává jedna ze zakladatelek nadačního fondu, Lucie Drdová.
Seznam umělců zastoupených na aukci:
Tomáš Absolon
Hynek Alt
Julie Béna
Josef Bolf
Milena Dopitová
Federico Díaz
Romana Drdová
Filip Dvořák
Václav Girsa
Vladimír Houdek
Jakub Choma
Jakub Jansa
Lukáš Jasanský & Martin Polák
Valentýna Janů
Krištof Kintera
Eliška Konečná
Václav Kopecký
Alena Kotzmannová
Jiří Kovanda
David Krňanský
Pavla Malinová
Tomáš Moravec
Jan Nálevka
Jiří Pitrmuc
Rony Plesl
Tadeáš Podracký
Tereza Příhodová
Rafani
Tomáš Roubal
Pavla Sceranková
Alex Selmici & Tomáš Kocka Jusko
Václav Stratil
Michal Škoda
Mark Ther
unconductive trash (Michal Pěchouček & Rudi Koval)
Aleksandra Vajd
Daniel Vlček
Dušan Zahoranský
Martin Zet
Monika Žáková
Petr Kvíčala
Monika Immrová / Tříbení / kurátorka: Iva Mladičová / Galerie hlavního města Prahy: Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 3. 12. 2020 – 7. 3. 2021
V umělecké výpovědi sochařky MONIKY IMMROVÉ se živě prolíná několik zřetelných témat a rovin: plasticita, architektonické vnímání prostoru a hmoty, lidské měřítko, proporce, význam světla a materiálu, vědomí řádu. Současná výstava TŘÍBENÍ obsahuje retrospektivní rozměr, práce jsou ale uspořádány tematicky, aby vynikla významová vzájemnost soch, reliéfů i grafik z různých období. Je tak reflektována vztahovost v celku díla, jež současně pojí i výrazové prvky v každé jednotlivé práci.
Výraznou linii tvoří RELIÉFY geometrizovaného tvarosloví. Reflektují autorčin záměr přiblížit se univerzální, nadčasové, přesné a dokonalé formě. Rané reliéfy mají ale jiný charakter, vycházejí z velkoformátových tužkových kreseb struktur. Ve vnímání a tvůrčím zaměření Moniky Immrové hrála vždy zásadní roli ARCHITEKTURA, obecně smysl pro PROSTOR a HMOTU, víra v možnost pracemi mocně oživit prostorové a světelné danosti místa. Její SOCHY vypovídají o hluboké vizuální i praktické zkušenosti se syntézou organického a stereometrického tvaru. V postavách i hlavách nejde o proces zjednodušování, ale o bezprostřední realizaci, nalézání univerzálního v přítomném. Výrazový účinek soch těží z PLASTICITY s minimální povrchovou expresí, z přítomnosti LIDSKÉHO MĚŘÍTKA a významu PROPORCÍ. Princip plasticity se objevuje i v GRAFICKÝCH SOUBORECH. Pro všechny výrazové prvky je určující VÝZNAM SVĚTLA – jeho neustálá variabilita, ale také PROMĚNNOST výrazu skrze materiál. Na jedné straně tedy vnímáme VĚDOMÍ ŘÁDU, jenž autorka touží zviditelnit, současně je ve výrazu přítomna i pocta neustálé proměně a živé provázanosti všech jednotlivostí díla.
MONIKA IMMROVÁ (nar. 1970 v Lounech) absolvovala v letech 1995–2001 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Zeithammla; roku 1997 uskutečnila stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart a v letech 1999–2000 na drážďanské Hochschule für Bildende Künste). Roku 2011 absolvovala rezidenční pobyt v Raketenstation Hombroich v Německu. Na AVU dále pokračovala v letech 2012–2018 v doktorském studiu. Spoluzaložila sochařské seskupení Socha 2 a iniciovala několik jeho výstav. Od roku 1996 proběhla řada jejích samostatných výstav, např. Glypho Grafein v Galerii výtvarného umění v Mostě, 2003; v pražské Galerii Bayer & Bayer, 2004; Dialogy v Síni pod Plečnikovým schodištěm na Pražském hradě (s J. Zeithammlem), 2006; Linie a forma v Galerii Caesar v Olomouci, 2007; Tvary v Letohrádku Ostrov (Galerie umění Karlovy Vary) a v Oblastní galerii Liberec, 2009; Souvislost v Galerii města Loun, 2012; Jiný čas v kostele sv. Vavřince v Klatovech, 2013; Socha v GASK v Kutné Hoře (s D. Vinopalovou), 2015; Tvar předchází prostor v broumovské Galerii Dům, 2015; v rámci Projektu Nika 7a v Klášteře Dominikánů v Praze, 2016; Socha v pražském Topičově salonu, 2017; Členění v Domě umění v Českých Budějovicích, 2017; v Galerie Goller v německém Selbu, 2017; a v Galerii Závodný v Mikulově roku 2018. Je autorkou sochařské realizace NMF v Kadani (2011). V letech 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku. Ilustrovala knihu Gustava Erharta Podvojná znamení (2005) a Michala Maršálka Pootevřeno (2015), obě naklad. Dauphin. Je spoluautorkou knihy Socha 2 AVU 1990–2016 Demartini – Zeithamml, vydané Nakladatelstvím AVU v Praze roku 2017.
Záujem o dielo Stana Filka exponenciálne pretrváva. V Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici vznikol procesuálny projekt Hydrozoa, SNG pripravilo samostatnú výstavu a katalóg, neskôr aj vyčerpávajúcu rozsiahlu publikáciu mapujúcu jeho dielo do roku 1980. Ivana Moncoľová vo svojom texte, ktorý ako sama hovorí nie je recenziou ale komentárom, uvažuje nad skúmaním diela Stana Filka, jeho odkazom a pozíciou na aktuálnej skupinovej výstave „2/3 Filko – Binder – Vongrej“ v kurátorskej koncepcii Lucie Stach Gregorovej. Výstava prezentuje troch generačne odlišných autorov Stana Filka, Erika Bindera a Martina Vongreja tak, že tvoria jeden tekutý organizmus, pričom si ale zachovávajú každý svoj rukopis, ktorý sa ukazuje pomerne jasne – Filko systém vykladá, Binder ho zapĺňa a Vongrej s ním organicky splýva.
Interpretácia neoavantgardy v postfaktuálnej dobe
Po príchode na výstavu 2/3 Filko – Binder – Vongrej v Pálffyho paláci Galérie mesta Bratislavy, po vstupe a získaní vytlačeného sprievodného textu Lucie Stach Gregorovej, nás obklopí dojem skladiska, nahromadeného odpadu, interiéru ateliéru či autoservisu, kde v rohu končia pokazené súčiastky. Rozdiel je v tom, že toto všetko nasvecujú galerijné svetlá. Nič proti rozporom moderného a avantgardného, ktoré sa tiahne 20. storočím ako Ariadnina niť…
Stano Filko ako nežijúci zástupca neoavantgardy sa tu skôr zjavuje, ako prezentuje. Tvorí zvukový podmaz k výstave – z rohu zaznieva jeho hlas z filmu, videoperformance z roku 1995 –, v ktorom vysvetľuje princípy svojho umeleckého systému, napríklad systému farieb, čo skvele korešponduje s neozvučeným videom Erika Bindera. Odohráva sa na ňom spomalená akcia ateliérového typu pripomínajúca pohybové kreácie, asociácie, rozcvičky Binderových synov Alexa a Maxa v bielych skafandroch s bielymi pneumatikami v bielom priestore. Mierny slowmotion Binderovho videa s cudzím hlasom Filka, ktorý sa primiešava do vizuality výstavy, pôsobí zrazu koncentrovane étericky, zachytávajúc L´Air du Temps. Samotná výstava – ako už načrtávam – má trashový charakter. Objekty, inštalácie sa kumulujú a prelínajú, niekedy je nemožné odlíšiť, čo je koho. Je citeľné, že je za tým veľa energie. Filkova veľká raketa cez šablónu posprejovaná Binderovým komentárom/zásahom – proste všade treba zanechať svoju škvrnu. Intenzívnejšie vnímam „veľké a stredné sklá“, ktorých autorom je Erik Binder. Otázkou ostáva, akú úlohu zohráva Martin Vongrej. Ten ku sklonku Filkovho života pôsobil tiež ako jeho občasný asistent. Vongrej sa priamo inšpiruje systémom Filkovej tvorby, na výstave trochu splýva s okolím, efemérne sa vstrebáva do priestoru. Možno je nakoniec schopný najviac potlačiť svoje systematicko-maniakálne E.G.O. v prospech vyznenia výstavy. Povedzme si otvorene, Erik Binder by mal v zásade vystavovať samostatne. Jeho produkčná energia, jej objem je hnaný nielen tvorivosťou a imagináciou. Je silný v mnohých verziách a polohách. Množstvo používania recyklovaných materiálov a umeleckej postprodukcie, veľa tém a vrstiev, ktoré pokrýva systematicky, alegoricky aj chaoticky, emočne či inak, robí z neho v posune času ďalšieho neo-neo-avantgardistu, vlastne s podobným prístupom k umeniu ako Filko. U oboch možno vnímať istý spôsob barbarského a nekompromisného nakladania so zdrojom.
Zostarnutie myšlienok neoavantgardy v postfaktuálnej dobe
Z textu kurátorky výstavy Lucie Gregorovej Stach – ktorá je spoluautorkou výpravnej monografie Stano Filko 01 vydanej Slovenskou národnou galériou v roku 2018, kde je jeho tvorba spracovaná do roku 1980 a je aj výborne a empaticky vyložená, rovnako ako jeho umelecké názory – sa dozvedáme, že výstava je vlastne „o prázdnote, o hľadaní spirituálneho zmyslu umenia a nachádzaní systému ako tvorivej projekcie vlastného ega“. Bez nánosov nadradenosti, bez pátosu, poďme sa pozrieť na formulácie o Filkovej tvorbe, lebo Lucia G. Stach ich od toho odvíja a združuje pomenovanie pre všetkých troch autorov. Treba otvorene povedať, že Filkove systémy sú odvodené z jeho záujmu o čítanie odborných výskumov na konci 60. rokov a začiatku 70. rokov 20. storočia, z východných náboženstiev, z prežitej klinickej smrti. Filkove teórie o vlastnej tvorbe sú sebaprojekciami, sú to vlastné pseudosystémy a s reálnou vedou majú máločo spoločné. Preberajú jej dikciu, preberajú istý druh triedenia a systematickosti, používajú sebamýtizáciu, preberajú apelatívnosť, ktorá je neoavantgarde vlastná, hľadia do budúcnosti. Z dnešného pohľadu sú utopistické. Jeho často datované vízie sa nenaplnili – doteraz sme naozaj nekolonizovali iné planéty ani nevyvážame odpad do iných galaxií. Pri Filkovi sa jeho systémy v istom štádiu života preklápajú k emotívnosti a emóciám, operuje s duchovnosťou, čistotou, teda s abstraktnými pojmami, praktickými pre emócie a prežívanie nie vo vlastnom živote, ale vo vlastnom umeleckom živote. Tam, kde sa rozpadá kauzalita, vo vlastnej filozofii o sebe, svete, kozme, univerze, ktorým je on sám a jeho tvorba, pomáha si abstraktnými pomenovaniami, ktoré je možné prežiť iba emocionálne, a teda veľmi individuálne.
Ak si predstavíme, že neoavantgarda 60. rokov 20. storočia chytila druhý dych v 90. rokoch 20. storočia, chápeme to paralelné nastavenie neokonceptu 90. rokov 20. storočia, keď tu koherentne existovali dve skupiny silne súperiacich myšlienok, pričom jedna generácia inšpirovala druhú. Zmieňujem, samozrejme, situáciu na Slovensku (nielen aktivitami SCSU – Sorošovho centra súčasného umenia, ale aj bežnými stretnutiami, návštevami, zájazdmi a krčmovými rečami). Energia resuscitovaných energií neoavantgardy 60. rokov 20. storočia dokázala dopĺňať režimom nepoznačených mladých autorov 90. rokov 20. storočia, teda aspoň tých, ktorí sa priklonili k neokonceptualizmu a/alebo/zároveň k schémam postprodukcie v umení (samozrejme, bez šuflíkovania, neboli tu len tieto dve skupiny). Energia sa kumulovala veľmi intenzívne – vlastné pseudosystémy nahradila úplná individualita bez potreby manifestu, triedenie a systematickosť nahradila bezbrehosť, apelatívnosť nahradili mladí operatívnosťou (fexibilitou), ba až nemožnosťou sa ukotviť. Výstava 2/3 Filko – Binder – Vongrej túto energiu potvrdzuje aj dnes… (S dodanými fotografiami z Galérie mesta Bratislavy nie som spokojná, nepokrývajú zážitok z daného priestoru. Výstavu je možné vidieť do 17. 1. 2021 – pozn. autorky). A ako v tom všetkom funguje tretí vystavujúci Martin Vongrej? To neviem celkom povedať. Jeho fascinácia Filkovou tvorbou – nielen mentálne, ale aj vizuálne – je pre mňa skeptickým vodítkom (v tom zmysle, ako sa niekto o 50 rokov mladší dokáže stratiť v hlave iného autora)… Snáď sa to niekedy dozvieme normálnou, výkladovou formou. Som totižto presvedčená, že každý človek má právo na spoľahlivé a zrozumiteľné informácie. Zvlášť v prostredí štátnych, národných a aj mestských galérií. Vyžadovať od návštevníkov kritické myslenie v prostredí rôznych teórií, vizuálnych hier, skečov a umeleckých stratégií je nereálne. V pretlaku množstva dát, informácií a hoaxov je treba čeliť zložitým výzvam sveta úplne inak. Vytváranie pseudofikcií a sebafilozofií v živote umelca je takým istým „magickým realizmom“, ako je jeho známa obrazová forma. Je to umelecká disciplína. Slovenským fenoménom je doháňanie. (Sme doháňačská republika. Propagácia, kategorizácia, archivácia, muzealizácia diel niekoľkých autorov neoavatgardy 60. rokov 20. storočia je prácou na plný úväzok – snáď by to nemuseli robiť všetky štátno-, vyššoúzemno-, galério-múzeá. Pokojne nech to robí jedno oddelenie SNG, venuje sa tomuto artiklu, ktorý sa v čase stal artiklom vývozným.) Na nezáujem zo strany galerijných a múzejných inštitúcií Slovenska, tu totižto zomierajú minimálne dve ďalšie generácie umelcov a umelkýň. Tento text nie je recenziou, je komentárom.
Stano Filko, Erik Binder, Martin Vongrej /2/3 FILKO – BINDER – VONGREJ / Kurátorka: Lucia Gregorová Stach / Galéria mesta Bratislavy / Pálffyho palác, Bratislava / 8. 10. 2020 – 17. 1. 2021
Moravská galerie otevře 9. prosince, nadále bude také online / Brno / 3. 12. 2020
Moravská galerie otevře 9. prosince stálé expozice, aktuální výstavy Rajlich 100 a Rafani a také Jurkovičovu vilu. Současně bude zahájena výstava Nejkrásnější česká kniha roku 2019 v prostorách knihovny Pražákova paláce. Galerie se nadále soustředí také na online prezentaci svých sbírek prostřednictvím videí a interaktivních vzdělávacích programů pro dospělé i děti. Diváci mohou absolvovat pravidelné online kurzy dějin umění či se dozvědět něco více o exponátech a zároveň se vzdělávat v anglickém jazyce. Díky zápůjčce uměleckých děl z Artotéky Moravské galerie si mohou zájemci vytvořit vlastní galerii doma.
Moravská galerie zahájila v polovině září dva velké výstavní projekty, výstavu věnovanou tvorbě grafika a umělce Jana Rajlicha st. a první z šesti výstav umělecké skupiny Rafani, zpřístupněny budou od 9. prosince. Zároveň galerie zamýšlí kompenzovat dobu, po kterou byla uzavřená, a posouvá zakončení obou výstav o několik měsíců. Díky důrazu na prezentaci děl z vlastních sbírek, jako tomu je u výstavy Rajlich 100, či autenticitě rafanovské instalace vzniklé přímo pro prostor Atria Pražákova paláce, si může Moravská galerie dovolit razantní prodloužení. Současně vznikají video komentované prohlídky Rajlichovy výstavy a online diskuze s Rafany.
Otevření galerie bude spojeno se zahájením výstavy Nejkrásnější česká kniha roku 2019, kterou Moravská galerie pořádá každým rokem v prostorách knihovny Pražákova paláce k prezentaci výherců soutěže.
Přestože budou od příští středy otevřeny všechny aktuální a stálé výstavy, současná opatření nedovolují uspořádat pravidelné doprovodné programy pro širokou veřejnost. Proto galerie nadále pracuje na online programech a přímé podpoře umělců a odborníků. „Přestože jsme sbírkotvornou, paměťovou institucí, uvědomujeme si nutnost podílet se na současné umělecké a designérské scéně a přímo ji podporovat. Taktéž se snažíme svědomitě pracovat s pozitivním regionalismem a vlastními sbírkami, které máme jako jedna z mála tuzemských institucí zprostředkovány online a jejich fyzické zhlédnutí ve stálých expozicích zdarma,“ komentuje současné výzvy ředitel Moravské galerie Jan Press.
V období pandemie lektorské oddělení galerie vytvořilo nový typ vzdělávacích online programů rozšiřující umělecké i jazykové znalosti, jakými jsou video série Five minutes Art(w)alk představující stálé expozice moderního umění či A proč? Book club prezentující školákům knižní příběhy z uměleckého prostředí v anglickém jazyce. Zájemci o rozšíření umělecko-historických obzorů se mohou zúčastnit pravidelných kurzů dějin umění pod názvy Fenomény a Od starověku po současnost. Galerie je přenáší nyní online formou po zakoupení vstupenky na portálu GoOut.
K zabavení a vzdělávání dětí je připraveno hned několik typů online programů. V rámci online Barevného dopoledne jsou připravené návody či tipy na tvůrčí aktivitu pro děti od 2 do 6 let. Program Doma v galerii zase hravou formou seznámí dětské diváky a jejich rodiče s výstavami, umělci a uměleckými díly ze stálých expozic.
Paradox, který v současné situaci nastal ve vztahu umění a jeho diváka, jenž je může vnímat pouze digitální formou, galerie kompenzovala online službou půjčovny uměleckých děl, která se pod názvem Artotéka nachází v Pražákově paláci. Zájemci o intenzivnější zprostředkování uměleckého díla v prostředí svého domova či kanceláři, si mohou nadále vybrat z téměř sto padesáti děl malířů, grafiků a fotografů mladé a starší generace. Na YouTube kanálu galerie jsou dispozici také video rozhovory s autory, díky nimž může být volba toho správného díla na stěnu svého doma snazší.
Veškerý online program je pravidelně zveřejňován na YouTube kanálech, facebookových, instagramových a webových stránkách Moravské galerie.
Loos Forever – Setkání s Adolfem Loosem ve Winternitzově vile / Praha / 7. 12. 2020 – 2. 4. 2021
Výstava „Loos Forever“ ve Winternitzově vile se koná u příležitosti 150. výročí narození architekta Adolfa Loose. Více než klasická výstava je to spíš jakýsi prostor pro setkání s Adolfem Loosem, jeho myšlenkami, inspirací, s jeho přáteli a spolupracovníky (především se spoluautorem Winternitzovy vily Karlem Lhotou) v jeho poslední realizované budově. Můžete se posadit do křesla, které používal, číst si nerušeně jeho knížku esejů, poslouchat hudbu, která ho inspirovala a nasát tak dílo Adolfa Loose všemi smysly.
Adolf Loos, původem brněnský architekt je dnes považován za jednoho z průkopníků moderní architektury, který se nebál jít proti proudu a dobovým konvencím. Výstava se kromě jeho tvorby
architektonické věnuje i méně známým skutečnostem jeho života a připomíná, že Loos byl mimo jiné výborným esejistou a velmi vlivným pedagogem. Byl také velice společenský a během svého života měl mnoho zajímavých přátel, klientů, studentů a spolupracovníků, kvůli své povaze však také řadu odpůrců.
Mezi Loosovy poslední spolupracovníky patřil český architekt Karel Lhota, se kterým projektoval Winternitzovu vilu, a ještě několik dalších projektů včetně slavné vily Müllerovy. Lhota dnes není
příliš známý, nicméně jeho přínos k pozdním Loosovým stavbám je zásadní, a proto se výstava věnuje také jemu.
Expozice je rozeseta po Winternitzově vile, která sama je tím největším exponátem. Možnost uspořádat výstavu o Adolfu Loosovi a Karlu Lhotovi přímo v jejich posledním společném díle dává návštěvníkům příležitost osobně prozkoumat to, o čem se dočtou ve výstavních textech. „Výstava je uzpůsobena tak, že návštěvník prochází domem, nalézá místnosti, ve kterých se vyskytují panely s texty, fotografie, artefakty připomínající život obou architektů i knihy, které se k nim nějakým způsobem vážou. Expozice je pojata tak, aby představila oba architekty i jejich dílo, diváka nepřehltila, ale neobvyklou formou mu zážitek ozvláštnila. Například do křesel je možno si sednout a knihy se smějí bez omezení číst, budete tak moci myšlenky a dílo Adolfa Loose nasát všemi smysly,“ popisuje „domácí“ atmosféru výstavy její kurátor Daniel Verner.
„Součástí výstavy jsou také dvě místnosti s novou stálou expozicí věnovanou samotné Winternitzově vile a rodině mého pradědečka Josefa Winternitze, která ve vile žila, ale pro svůj židovský původ o ni byla později připravena a její osud hluboce poznamenal jak holocaust, tak komunismus,“ dodává David Cysař, ředitel Winternitzovy vily.
Winternitzova vila
Vilu si od Adolfa Loose a Karla Lhoty nechal roku 1932 postavit pražský právník JUDr. Josef Winternitz jako rodinný dům pro svoji manželku Jenny, dceru Suzannu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou stavbu, dokončenou nedlouho po známé Müllerově vile, s níž ji spojuje řada prvků – mimo jiné i způsob členění (tzv. Raumplan), který byl pro Loose obecně charakteristický. Od října 2018 je vila zařazena do mezinárodní sítě slavných domů světa Iconic Houses. Vilu je možné navštívit vždy od neděle do středy mezi 12. a 18. hodinou bez rezervace a každou sobotu a neděli v rámci komentovaných prohlídek. Návštěvníci si mohou prohlédnout nejen dílo Adolfa Loose, navštívit aktuální výstavu a stálou expozici mapující osud vily od třicátých let, ale také si užít unikátní prostory při některém z doprovodných programů. Pravnuk Josefa Winternitze David Cysař se ženou Kristinou zde pořádají v duchu salonů třicátých let přednášky věnované dějinám umění a architektuře, divadla, koncerty, swingové tančírny a další kulturní akce. Domácí rodinná atmosféra je pro akce typická. Může se zde přenocovat, vyzkoušet si, jak se žilo ve vile, odpočinout si na terase, či nerušeně pozorovat dům ze zahrady a číst si.
JSG: By appointment only / Tony Cragg, Ondřej Filípek, Matyáš Chochola, Monika Pascoe Mikyšková, David Shrigley, Dominik Styk, Simon Miné / Jiri Svestka Gallery / Praha / 3. 12. 2020 – 30. 1. 2021
Fyzická výstava fungující v režimu prohlídky „pouze po domluvě“ představuje práce současných umělců a umělkyň spolupracujících s Jiri Svestka Gallery. Vystavené práce ve formě karanténního „salonu umění“ řeší možnosti prezentace závěsné malby, grafiky a ilustrace, ale i formát tradiční sochy na podstavci nebo muzejně působící instalace.
Pokud chcete výstavu navštívit a domluvit si prohlídku, kontaktujte nás prosím na gallery@jirisvestka.com.
Laura Limbourg, host Annemari Vardanyan / Let Me Tell You a Story about / Galerie kritiků / Praha / 8. 12. – 31. 12. 2020
Výstava obou malířek zobrazuje příběhy s tématy dvou odlišných cizích kultur. Klíčovým námětem Laury Limbourg je fenomén prostituce, jak ji poznala za svého pobytu v Jihovýchodní Asii, v kontrastu s krásou tamější exotické přírody a symboly kultovní společnosti. Obrazy Annemari Vardanyan se zase vracejí k osobním tématům z její rodné Arménie, země dosud trpící válkou a nedostatečnou pozorností globálního světa.
Laura Limbourg se narodila v belgických Antverpách, avšak od raného dětství vyrůstala v Čechách. Po studiu na soukromé umělecké střední škole pokračovala na AVU v Praze, z počátku v ateliéru malby Martina Mainera, nyní dokončuje studium pod vedením Josefa Bolfa. Před dvěma lety byla na stáži v jihovýchodní Asii, odkud se zrodil soubor exotických pláten, za něž se stala laureátkou 13.Ceny kritiky za mladou malbu 2020, a v nichž dominují tygři a nahé ženy. Letos studovala autorka půl roku na Taipei National University of the Arts na Tchaj-wanu. „Obrazy spojuje téma prostituce v Asii. Před dvěma lety jsem hodně cestovala a tohle mě zasáhlo. Mám potřebu se s tím nějak vyrovnat. Nechci však, aby bylo na první pohled zřejmé, o co mi jde. Člověka to má napadnout až po chvíli, když si všimne malých detailů, například vázy, na které vykresluji příběhy těch holek. Tygři jsou tam jako jejich ochránci. V Asii jsou ženy často považované za předmět, ne za bytost. Musejí být poddajné tomu, kdo si zaplatí,“ komentuje autorka svou tvorbu.
Obrazy mají transparentní barvy, jež se rozpíjejí a vsakují jedna do druhé, vymezené v obrysech výraznými konturami. Autorka používá ředěné akryly, jež na rozdíl od olejů rychle zasychají, někdy však i olejové pastely a akvarel. Často maluje rovnou na nenašepsované plátno, proto se barvy vpíjejí, jde však o záměr, aby malba nevyznívala příliš popisně. Někdy je také podkladem těchto obrazů hedvábí, zdobené nášivkami. Výsledkem jsou atypické, jakoby poloprůsvitné obrazy, působící prchavým dojmem, avšak vynucující si naši společenskou reflexi. Náboženské a kultovní sošky, exotická fauna, ale i dívky z ulic asijských metropolí, nucené prodávat svá těla pro obživu, podtrhují závažnost a problematičnost vší sexuální turistiky.
V lecčems blízká a zranitelná je i tvorba Annemari Vardanyan, studentky ateliéru kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU, ocitající se na pomezí kresby a malby. Narozená v arménském Jerevanu, žije autorka od sedmi let s rodinou v Praze. Ve své tvorbě reflektuje témata, vztahující se k jejímu rodinnému kruhu v konfrontaci s fenomény arménské kultury a historie, v jejichž rámci se promítá střetávání kultur, jež ji od dětství ovlivňuje. Jde o zkoumání vlastní identity, vztahu k tělu i duši, blízkým osobám a prostoru, v němž se autorka každodenně pohybuje, ale také o zkoumání identity národa, z něhož pochází. Spojení s historickými a sociálními konotacemi života v Arménii, jež se dnes vzpamatovává ze ztrát na životech a zcela zničených oblastí, představuje pro autorku základ k pochopení geneze vlastní i národní identity. Zajímají ji střety různých kultur, téma multikulturalismu, etablování jedince v nové společnosti, přemýšlí o zásadních tématech náboženství a tolerance. Motivy jsou otevřené, výmluvně jednoduché, bezprostředně vyjadřované, jako v případě malby Laury Limbourg. Jejich podtext je melancholický, stejně jako u Laury je nostalgický. Obrazy obou umělkyň apelují na naši účast, rozumovou i citovou, dožadují se naší účasti ve smyslu sociální a kulturní angažovanosti.
Online sympozium Cena Jindřicha Chalupeckého 2020: Jury Weekend / PLATO Ostrava / Ostrava / 6. 12. 2020, 11:00 – 19:00
Symbolické vyvrcholení 31. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého bude mít letos podobu celodenního sympozia, které živě z PLATO odvysílá ČT art na webových stránkách.
Finalistky a finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020 se rozhodli přistupovat k účasti v Ceně jako k příležitosti ke vzájemnému obohacení a sdílení rozdílných uměleckých přístupů, a vyjádřili přání o neudílení Ceny jednomu vítězi. Letos poprvé tedy nebude probíhat volba laureátky či laureáta, a namísto tradičního ceremoniálu udílení Ceny proběhne jednodenní oslava setkání výjimečných uměleckých osobností.
Hannes Egger / Everything’s Changed – Nothing’s Changed / kurátor: Michal Koleček / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 18. 11. 2020 – 27. 2. 2021
Výstava svým názvem Everything´s Changed – Nothing´s Changed odkazuje k performanci realizované v Miláně v září tohoto roku. Prostřednictvím své intervence do veřejného prostoru autor upozorňoval na dramatické posuny ve fungování společnosti reagující na pandemické ohrožení. Pandemie Covid-19 pak do značné míry formovala také autorův přístup k výstavě.
V první fázi výstavy máte možnost zhlédnout záznam performance na obrazovce ve výloze galerie. V druhé fázi výstavy Dům umění Ústí nad Labem shromáždí nábytek nebo jiné vybavení z kulturních a společenských institucí (škol, univerzit, divadel, galerií atd.), které jsou z nařízení vlády uzavřeny. Nábytek bude poté umístěn do prostoru galerie ve formě umělecké instalace. V této fázi výstavy sbíráme také prostřednictvím OPEN CALLu Vaše příběhy roku 2020 — ty budeme publikovat a sdílet s Vámi online. Vybrané příběhy projdou procesem umělecké interpretace od přizvaných performativních umělců. Interpretace budou (v domácích podmínkách) zaznamenány a v rámci výstavy promítány v několika blocích v galerijní výloze. Součástí konceptu výstavy je také honorář pro participující umělce.
Dopisy, které posbíráme, budou sloužit také jako zdroj pro přípravu autorské knihy – jakési kroniky roku 2020. Odměnou za dopisy dostanou participující diváci autorské triko či plakát Everything’s Changed – Nothing’s Changed. Prostřednictvím těchto triček a plakátů bude výstava expandovat dále do veřejné sféry i do soukromí zúčastněných – na jejich těla či do jejich bytů.
Výstava je procesuální a snaží se co nejflexibilněji reagovat na konstantně se měnící situaci.
Nakladatelství UMPRUM vydalo v letošním roce publikaci věnovanou grafičce a typografce Claře Istlerové, osobnosti knižní grafiky činné na tomto poli od 70. let po dnešek. Kniha sestává z rozhovoru, který s Istlerovou vedla grafička Anežka Minaříková, a přidružených studií. Václav Šafka v závěru své recenze připomíná právě žánr rozhovorů, kterému se nedostává v prostředí umělecké historiografie příliš mnoho pozornosti.
Psát v rytmu s tělem
Knihu Clara letos vydalo nakladatelství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jedná se o knižní rozhovor, který s grafičkou a typografkou Clarou Istlerovou, činnou na poli knižní grafiky od 70. let až dodnes, vedla absolventka pražské UMPRUM, o několik generací mladší grafička Anežka Minaříková. Vydán tak byl text, který rozhodně zasluhuje naši čtenářskou pozornost, a při hlubším přemýšlení o souvislostech, ve kterých se ocitá, nám zároveň může položit poměrně širokou paletu závažných otázek.
Clara Istlerová je nenápadnou, až skrytou postavou české grafické scény, přesto je velmi pravděpodobné, že s knihami, katalogy a periodiky, které upravovala, se setkali mnozí z nás. Díky Claře Istlerové svou signifikantní černobílou podobu v 70. letech získala kupříkladu edice Reflexe nakladatelství Vyšehrad, která dodnes patří mezi základní knižní konstanty pro seznámení se s novověkým myšlením. Svůj specifický, z bauhausovské tradice vycházející přístup k písmu ale také uplatnila v četných výstavních katalozích nebo publikacích věnujících se architektuře, ať už se jednalo o katalogy výstav Devětsilu (1986), skupiny Ra (1988), nebo publikaci Od moderny k funkcionalismu Rostislava Šváchy (1985 a 1995). A od 90. let až dodnes pak určila podobu nově obnoveného měsíčníku Přítomnost, ale i mnohých beletristických a odborných knih. Přes toto všechno ale její tvorbě dosud nebyla věnována větší pozornost. To se nyní ovšem mění díky přítomné knize.
Svazek knižního rozhovoru s Clarou Istlerovou působí svým vnějškem nenápadně, ale na svých stránkách shromažďuje hutný a rozsáhlý obrazový i textový materiál. Prvotním motivem pro vyzpovídání Clary Istlerové byla Anežce Minaříkové její bakalářská práce, v níž se dílu této pozoruhodné grafičky věnovala. Rozhovory s ní se Minaříkové zdály natolik zajímavé a na škole měly takový ohlas, že bylo nakonec rozhodnuto o vydání celé knihy, v níž je obsažen nejen samotný rozhovor, ale také několik dalších textů, které vytváří spolu s rozhovorem podnětný dialog.
První, nejdelší a zároveň nejzávažnější částí knihy je samotný rozhovor, který spolu Clara Istlerová a Anežka Minaříková vedly. Ačkoliv je v základním rozvržení chronologický – v duchu životaběhu Clary Istlerové jde od dětství a dospívání v rodině výtvarníka Josefa Istlera přes studia u Františka Muziky až k následné grafické praxi za normalizace i po roce 1989 – není v tomto základním vymezení striktní. Můžeme v něm také najít i několik asociativnějších odboček, které se týkají zejména rodinného zázemí a osobních vztahů, na něž byla minulost Clary Istlerové velmi bohatá. Zároveň zde má ale každý ze životních úseků grafičky jasné místo a dostatečný prostor bez toho, aby celková dramaturgie rozhovoru působila nevyváženě. Je jisté, že finální podoba textu prošla důkladnou redakcí, na níž se podílel Jaroslav Tvrdoň z nakladatelství Rubato, ve výsledku se ale ukazuje, že Anežka Minaříková věděla, jak otázky zacílit a především na co se ptát. A i když, na druhé straně, o sobě samotná Clara Istlerová v rozhovoru tvrdí, že „nikdy nebyla žádný velký študiózo“[1], čtenáři je po několika prvních stranách jasné, že se může díky textu potkat s člověkem, který si velmi hluboce uvědomuje a promýšlí svou ukotvenost ve světě a ve výtvarné práci. Povedlo se tedy najít jakýsi přirozený soulad mezi tazatelkou a tázanou, což se odráží v samotném textu – jeho kultivované formě a vypovídací hodnotě.
Pokud by byl ale rozhovor ve svazku sám za sebe, sice by patrně obstál, ale určitě by nebyl adekvátně rozvinutý celý jeho potenciál. Tento moment je ovšem v případě recenzované knihy eliminován díky kapitolám, které za rozhovorem následují. První z nich je hlubší autorská analýza osmi vybraných knižních úprav, na nichž Clara Istlerová od začátku své tvůrčí dráhy pracovala – počínaje „černou edicí“ nakladatelství Vyšehrad, knižním rozhovorem Karla Hvížďaly s Arnoštem Lustigem konče. Už díky výpovědím Clary Istlerové v samotném rozhovoru můžeme částečně nahlédnout do praxe a fungování knižní grafiky a typografie před rokem 1989 i po něm, ale právě její komentáře ke konkrétním svazkům tuto linii velmi dobře rozvíjejí. Je v nich totiž dostatečný prostor pro to, aby autorka mohla podrobně představit svůj výtvarný přístup k tomu kterému svazku nebo edici, zároveň se ale také nezdráhá nastínit osobní i širší souvislosti, za nichž jednotlivé knihy vznikaly. To všechno pak velmi dobře podporuje i kratší teoretická studie historika umění Jana Rouse, v níž autor tvorbu Clary Istlerové zhodnocuje, doslov grafičky Zuzany Lednické a soupis prací, který Anežka Minaříková sestavila s již zmiňovaným Jaroslavem Tvrdoněm.
Z výše psaného by mělo vyplývat, že všechny složky knihy jsou ve společné synergii a že se jedná o poctivě a pečlivě zpracované dílo. Mimo těchto zjevných záležitostí jsou ale z mého pohledu velmi důležité i další přidružené fenomény, které se začnou vynořovat při hlubších úvahách o souvislostech, v nichž se kniha ocitá.
Výtvarná praxe volného umění, tak, jak se děla v období socialistického plánovaného hospodářství, i tak, jak se děje nyní, v období demokratického zřízení a nekontrolovaného volného trhu, totiž vyžaduje neustálou reflexi a analýzu. V porovnání uměleckých odvětví je ale zřejmá velká disproporce mezi uměleckohistorickým poznáním praxe českého volného umění a na druhé straně právě knižní grafiky, která stále na větší zájem historiků a teoretiků umění čeká. Clara Istlerová jako aktivní grafička zažila oboje – jak období, kdy se kupříkladu návrh filmového plakátu musel schvalovat před zpolitizovanou komisí, tak i doteď trvající dobu, kdy se knihy a další podobné produkty staly především obchodním artiklem, čemuž se začalo přizpůsobovat výtvarné řešení. Společenské pozadí vzniku knih se tedy v průběhu kariéry Clary Istlerové razantně proměnilo. Nadto ale zažila i závažnou technologickou proměnu. Ačkoliv až do počátku 90. let navrhovala „ručně“ všechny knižní sazby, zároveň se poté nezdráhala přistoupit i na grafiku vytvářenou v počítači, a to i přesto, že si moc dobře uvědomovala její limity. V těchto ohledech se tak jedná o důležité svědectví, které v mnoha ohledech dobarvuje naše poznání české grafické scény 2. pol. 20. stol., a je proto víc než dobře, že mohlo vzniknout.
Zároveň mám také ale za to, že se tato kniha může stát velmi důležitým precedentem pro další podobně pojaté knihy o výtvarných umělcích. Žánr knižního rozhovoru je v Čechách poměrně rozšířený, ale v případě výtvarného umění nepříliš uplatňovaný. Poměrně časté jsou kriticky pojaté rozhovory s politiky, literáty, filozofy, ale i historiky nebo filmaři. Právě u filmařů bych rád upozornil na aktivity Národního filmového archivu, jehož oddělení Orální historie skrze důkladné rozhovory systematicky mapuje historii domácí filmařské scény, rozhovory zpracovává, třídí a zpřístupňuje, čímž zůstávají dostupné pro časy budoucí velmi důležité výpovědi konkrétních tvůrčích lidí. Pozitivním příkladem těchto aktivit Národního filmového archivu může být i v roce 2017 vydaná kniha Generace normalizace: Ztracená generace českého filmu? autorek Marie Barešové a Terezy Czesany Dvořákové. Ty rozhovory s filmaři nejen vedly, ale zároveň publikaci doplnily o hutnou studii, která čtenáře velmi dobře uvede do kontextu. V případě výtvarné scény ale podobně pojaté projekty a dobré příklady zatím víceméně chybí. Rozhovory s výtvarníky a výtvarnicemi jsou zejména doménou časopisů nebo katalogů, v nichž se často jedná o bodově zaměřený text na určitou problematiku, a to v délce, která neumožňuje hlubší kontakt tazatele a tázaného se čtenářem.
Ano, důležité je kupříkladu vyzdvihnout aktivity Archivu výtvarného umění – i sám Jiří Hůla, spiritus agens Archivu, vydal v roce 2001 své sebrané Rozhovory – nebo poukázat na zajímavé dílčí příspěvky, jakým je katalog výstavy Někdy v sukni, vydaný v roce 2014, nebo překlad Rozmluv Marcela Duchampa s Pierrem Cabannem, které před třemi lety vydal tranzit.cz. Kniha Clara pak ale do tohoto poměrně stojatého prostředí rázně vpadá a přináší velmi důležitý okysličující prvek, upozorňuje na vysokou hodnotu, jakou může rozhovor a orální historie přinést, a zároveň má velký potenciál stát se dobrým příkladem toho, jak se do budoucna knižní rozhovory mohou pojímat.
[1] Anežka Minaříková, Clara. Clara Istlerová, práce a život, Praha: Nakladatelství UMPRUM, 2020, str. 43.
Anežka Minaříková, Clara. Clara Istlerová, práce a život, Praha: Nakladatelství UMPRUM, 2020, 288 stran.
Průvodce současného designu pro děti je zpátky. Nakladatelství jakost hlásí dotisk knihy D.E.S.I.G.N. / Praha / 4. 12. 2020
Dlouho rozebraná knížka z nakladatelství jakost je opět k mání. Co je to současný design? Jak vzniká? Kdo ho navrhuje? Ilustrovaná domácí encyklopedie seriózních i groteskních návrhů popisuje příběhy vzniku sedmdesáti předmětů z dílen předních světových designérů. Čtenáři se dozví, jak se ten který předmět jmenuje, kdo je jeho autorem, na co slouží, z čeho je vyrobený a proč byl navržený tak, jak navržený byl. A to vše s lehkou a chytrou nadsázkou! Kniha je určená pro čtenáře od 7 do 99 let, napsala ji teoretička designu Ewa Solarzová a ilustrovali ji proslulí grafičtí designéři Aleksandra a Daniel Mizielinských. Poprvé kniha vyšla v českém jazyce v roce 2015, byla velmi rychle rozprodána a nyní se dočkala dotisku. Opět k mání bude od 11. prosince, objednat lze už nyní na e-shopu nakladatelství (www.jakost.net).
Knížka D.E.S.I.G.N. je výběrem 70 realizovaných návrhů od 70 předních světových návrhářů. Předměty jsou v ní řazeny chronologicky podle data svého vzniku: začíná se dnes již ikonickou židlí „model 14“ od Michaela Thoneta z roku 1859 a končí regálem „free port“ od Martiho Guixé z roku 2011. Předměty vybrala a knihu otextovala teoretička současného designu Ewa Solarzová: „Vybrat konkrétní předměty ze světa současného designu pro knížku bylo extrémně těžké. Vytvářela jsem si v hlavě seznam věcí, které v knize musí nutně být a jen z oblasti nábytku jsem se dostala na číslo 200, což bylo příliš mnoho. Vytvořila jsem si tedy pravidlo, že od jednoho designéra bude v knize vždy jen jedna věc, a že se ta věc musí dát koupit v obchodě (i tak jsou v knize dvě výjimky: „Konzumentův odpočinek“ od Franka Schreinera a „Boxerský ring“ od Masanoriho Umedy). “
Kniha je ideálním dárkem pro kohokoli, kdo se jen trochu zajímá o svět designu nebo by se s ním chtěl začít seznamovat. Je vhodným průvodcem současného designu pro čtenáře již od 7 let. Děti zaujmou poutavé příběhy vztahující se ke každému předmětu v knize, což se projevilo už při vzniku knihy, kdy se autorka radila o výběru designových kousků se svými dětmi. “Někdy jsem výběr nechala na svých dětech – třeba u Helly Jongeriusové jsem jim ukázala dětský stůl Porcupine, který navrhla pro Vitru, tapisérie pro IKEA, mísy pro Artecniku a pohovku Polder pro Vitru. Byla jsem si skoro jistá, že vyberou mísu nebo tapisérii, protože je máme doma, ale vybraly pohovku Polder, jejíž příběh vzniku inspirovaný nizozemskou krajinou se jim líbil nejvíc.”, dodává Ewa Solarzová.
D.E.S.I.G.N. je součástí série, která se věnuje různým oborům lidské činnosti (dále vyšly ze série v nakladatelství jakost knihy D.O.M.E.K., Z.A.H.R.A.D.A. a H.U.D.B.A.). “Moc nás těší zájem o Design a jsme rádi, že jsme mohli udělat dotisk. Pro nás je tato knížka cenná výběrem představených produktů, protože ke každému z nich se váže nějaký příběh, děti tak mohou vidět do zákulisí vzniku věcí okolo nás. A že jsou některé příběhy docela bizarní!” shrnuje nakladatelka Jana Kostelecká.
Všechny knihy včetně očekávaného dotisku jsou k dispozici přímo na stránkách nakladatelství (www.jakost.net)
Ukázka z knihy – příběh mravenčí židle (ANT chair / Arne Jacobsen)
Dříve než Arne Jacobsen začal navrhovat tuhle židli, zeptal se sám sebe: jaké židle vlastně lidé potřebují? A hned si také odpověděl: MALÉ, aby se vešly do čím dál menších kuchyní; LEHKÉ, aby se daly snadno přenášet; no a pochopitelně LEVNÉ. A pak už prostě jen tyto podmínky splnil. První z nich dokonce dvakrát, protože Arneho židle se dají skládat jedna na druhou, aby zabíraly ještě méně místa. Prohlédněte si jejich tvar, nepřipomínají vám mravence se zdviženou hlavou? Právě díky tomu dostaly svůj
název: ant znamená v angličtině mravenec. Pan Jacobsen dal svým mravencům tři nohy (dvě zadní a jednu přední). Šéfové firmy, pro kterou návrh připravil, si ale mysleli, že nikdo nebude kupovat třínohou židli, a odmítli je vyrábět. Arne se ale nechtěl vzdát: prohlásil, že jestli se jeho mravenec neprodá, sám odkoupí od továrny všechny vyrobené kusy. Naštěstí nic takového nebylo potřeba, židle Ant se stala nesmírně populární. Dnes ji lze koupit i se čtyřmi nohami, nicméně čtyřnohá verze (pro pochybovače) se začala vyrábět teprve po designérově smrti.
Fiducia v prosinci 2020 / Antikvariát a klub Fiducia / Ostrava / 4. 12. 2020
do 9. 12. pokračování výstavy MILOSLAV STIBOR: 15 FOTOGRAFIÍ PRO HENRYHO MILLERA
Výstava ve Fotografické galerii Fiducia. Slavný český fotograf Miloslav Stibor v galerii představuje soubor fotografických aktů. Výstavu pořádáme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc, připravila ji Štěpánka Bieleszová. Kurátorské video můžete zhlédnout na webu klubu Fiducia na https://klubfiducia.cz/ fiducia-online/.
do 9. 12. pokračování výstavy MARTINA SMUTNÁ: UNAVENÁ
Martina Smutná se ve svých obrazech z poslední doby zabývá tématem rodiny a rodinných vazeb. Část vystavených obrazů je ostatně spojena s projektem Nejen nukleární rodina iniciovaným Společností Jindřicha Chalupeckého. Kurátorské video můžete zhlédnout na webu klubu Fiducia na https://klubfiducia.cz/ fiducia-online/.
NEDĚLE 6. 12. A 13.12. VŽDY V 10.00 A 14.00 NETRADIČNÍ VÁNOČNÍ OZDOBY A ODLÉVÁNÍ Z VOSKU
Venkovní ateliéry pro děti a jejich rodiče na náměstí Dr. Edvarda Beneše
Přijďte si vyrobit netradiční vánoční ozdoby z přírodnin a odlévat z vosku na přenosném ohništi. Ateliér vedou výtvarnice Marcela Lysáčková a Martina Janošcová. Materiál, deky a čaj zajištěn, doneste si prosím své hrnečky.
Na náměstí je místa dost, takže rozestupy nebudou problém a zahřát se budete moci u přenosného ohniště.
OD PÁTKU 11. 12. ELSA RAUEROVÁ: FLOORDROBE CEREMONY
Výstava ve Fotografické galerii Fiducia. Kvůli epidemiologickým opatřením se koná bez vernisáže.
Soubor Floordrobe Ceremony vychází z autorčiny obsese z oblečení. Musí je neustále shromažďovat a nedovede se jej vzdát. Fotografiemi autoaktů a zároveň textilních skulptur se vyrovnává s touto situací. Čím více variant, textilních protetik se podaří člověku nastřádat, tím větší je jeho domnělá moc nad vlastní identitou. S postupujícím úsilím o stále aktuálnější seberealizaci skrze textil a s touhou po nezměrné variabilitě přichází přehlcení. Fotografický soubor nezachycuje inscenace, ale performativní vyjádření, které staví na osobním vztahu k odívání. kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová.
OD PONDĚLÍ 14. 12. VLADIMÍR HOUDEK: HMOTA A TĚLO
Výstava výrazného představitele současné mladší malířské generace. Kvůli epidemiologickým opatřením se koná bez vernisáže.
„Krása sama o sobě by měla být v něčem plná tenze,“ říká v jednom z rozhovorů výrazná osobnost mladé malby Vladimír Houdek. Soustředěně a systematicky přitom prozkoumává možnosti, které mu práce s barevnou hmotou a jejím mnohonásobným vrstvením nabízí. Velkým inspiračním zdrojem pro malované koláže a obrazy jsou mu dějiny modernismu – od futurismu přes kubismus a artificialismus až k brutalismu. Akcentuje v nich nejen geometricko-technicistní tvarosloví a jeho formalistní vyznění, ale i podstatné ukotvení v materiálu, jehož formováním (nanášením, hnětením či narušováním) a osobitým barevným laděním vyvstává skrze napětí mezi čistotou formy a enigmatickým obsahem konečný smysl jeho díla.
Výstava potrvá do 27. 1. 2021.
Kurátorské video zveřejníme 7. 1. 2021 ve 20.00.
OD ÚTERÝ 15. 12. POETICKÉ POPELNICE – NONSENSOVÁ A ABSURDNÍ POEZIE
V půlce prosince přibudou na území našeho města v rámci dlouhodobého projektu Po-Po (Poetické popelnice) další kontejnery ozdobené úryvky z básnických děl. Po loňských ukázkách veršů Lawrence Ferlinghettiho a experimentální poezie a letošních citací z próz Jana Balabána obdrží třináct nádob na odpad rozmístěných v různých ostravských lokalitách nový „poetický kabát“. Vzhledem ke skutečnosti, že naše současnost je plna zmatků a chaotických rozhodnutí („Vymknuta ze svých kloubů doba šílí,“ chtělo by se zakřičet s Shakespearovým Hamletem), vybrali jsme pro vás ukázky tzv. nonsensové a absurdní poezie. Potenciální čtenář tak bude moci na třinácti místech Ostravy každodenně narazit na nápadité, náhlý úžas i radostný úsměv vzbuzující texty předních českých i zahraničních autorů tohoto žánru (mj. Emanuela Frynty, Christiana Morgensterna, Ernsta Jandla či Hugo Balla).
PÁTEK 18. 12. V 18.00 VÁNOČNÍ POUŤ CENTREM A KŘEST BULLETINU KRÁSNÁ OSTRAVA
Pouť s poezií, povídáním a odhalením dvou dárků Ostravanům, kterými vás chceme překvapit. Sraz v 18.00 u Fiducie. Vlastní hrníčky a roušky s sebou. Děkujeme za pochopení.
On-line kulturní pořady:
čtvrtek 3. 12. ve 20.00 Ostravské kulturní stopy – Ivan Motýl o kulturním kvasu v kavárně Elektra
Pilotní díl nové série vzdělávacích pořadů, v níž budou ostravské osobnosti představovat zásadní místa a události ostravské kultury. V pilotním dílu představí básník a publicista Ivan Motýl dobový kulturní kvas spojený s kavárnou Elektra. Flamendři, umělci, honorace i podsvětí, Voskovec a Werich a další známé i zapomenuté osobnosti – ti všichni se setkávali ve slavné prvorepublikové kavárně v centru Ostravy.
čtvrtek 10. 12. ve 20.00 Kurátorské slovo k výstavě IN VITRO – 30 let Střední umělecké školy v Ostravě
Výstava je k vidění ve vitrínách Ostravice-Textilie od 1. prosince. Ve videu se dozvíte více jak o koncepci výstavy a kurátorech, tak o vystavujících a jejich uměleckých záměrech. Sedm pedagožek a pedagogů školy, která letos slaví 30 let, vybralo a oslovilo sedm žákyň a žáků nebo absolventek a absolventů školy s tím, že výtvarná intervence každého z nich se musí vměstnat do rozměrů jedné z vitrín. Kurátory jsou Katarína Hudečková (malba), Gabriela Maňáková (keramika), Josef Mladějovský (malba), Jaroslav Kocián (fotografie), David Vojtuš (ilustrace), Hana Furmančíková (grafický design) a Jakub Šmerda (produktový design). Mezi autory figurují jak současní žáci školy (např. Anna Pelikánová, Zuzana Sekerová), tak její absolventi (Jiří Bosák, Jan Drobisz, Natálie Teperová, Petr Szyroki, Markéta Blažková), z nichž každý pojednal vymezený prostor svým vlastním osobitým způsobem.
čtvrtek 17. 12. ve 20.00 Hlasy města – básník Petr Stach
Druhé z cyklu videí představujících mladé literáty a ostravská místa, která je inspirují.
FIDUCIA MÁ NOVÝ WEB
Fiducia v polovině října spustila nový web https://klubfiducia.cz, a to přesně 22 let od založení antikvariátu (založen 19. 10. 1998). Jedním z podnětů pro vytvoření webu je aktuální společenská situace. V průběhu jarního lockdownu jsme si uvědomili, že všechny naše aktivity jsou v on-line prostředí různě roztroušené a bylo by dobré je soustředit na jedno místo. Na webu tak najdete na jednom místě všechny informace o aktivitách klubu, vydaných titulech, pamětních deskách a sochách, intervencích ve veřejném prostoru, akcích okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, databázi ostravských soch, databázi ostravských památek a architektury a také řadu novinek. Historička Romana Rosová pro nás podrobně zmapovala historii domu Nádražní 30, ve kterém sídlíme. Velmi zajímavá a pestrá minulost domu se v budoucnu kromě webu objeví také ve výkladních skříních u hlavního vchodu, které nám poskytlo Společenství vlastníků objektu, za což jim velmi děkujeme. K dispozici je také nový e-shop spolku, kde můžete na jednom místě zakoupit naše knihy, katalogy, placky, pexesa, trička či tašky. Od listopadu zde kromě klasické nabídky již vydaných tiskovin a spolkových triček a tašek přibývají speciální série triček, placek a tašek ostravských dominant. Autorkou návrhů je naše kmenová grafička Kristína Pupáková. Můžete se těšit na trička a tašky s motivem vítkovického nádraží, urbanistické struktury Přívozu od světoznámého urbanisty Camilla Sitteho či ostravských těžní věží. Mrkněte na https://klubfiducia.cz/e- shop/. Ceny všech produktů jsou stanoveny tak, aby pouze pokryly náklady spojené s přípravou, výrobou a distribucí jednotlivých položek.
VE FIDUCII VZNIKL NOVÝ INFOKOUTEK Z DÍLNY SOCHAŘE PETRA SZYROKÉHO
Náš nový infokoutek, který si můžete prohlédnout na chodbě mezi Galerií Dole a Fotografickou galerií Fiducia, pro nás na konci října vyrobil sochař Petr Szyroki. Je inspirován banánovkami – bednami, které jsou typické právě pro chodbu Fiducie a její antikvariát. U infokoutku si budete moci nově prohlédnout a zakoupit všechny naše tiskoviny, katalogy, pexesa, starší ročníky bulletinu Krásná Ostrava i novou sérii tašek a triček spolku Fiducia a okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu. Vše samozřejmě najdete k zakoupení i na našem novém spolkovém e-shopu.
PODPOŘTE FIDUCII PŘES PORTÁL DARUJME.CZ
Od listopadu můžete přispět na naše aktivity formou daru přes portál Darujme.cz, který podporuje české neziskové organizace. Do tohoto systému jsou zařazeny pouze organizace, které dodržují zásady transparentnosti. Jsme rádi, že jsme se mohli přidat k organizacím, které darovací portál využívají (jako jsou například Lékaři bez hranic nebo Člověk v tísni), a poskytnout tak dárcům přehlednou a bezpečnou formu, jak podpořit naše aktivity. Děkujeme za vaši případnou podporu. Postupně budeme vytvářet kampaně, ve kterých budete moci podpořit třeba vznik nové knihy, pamětní desky či naučné cedulky nebo třeba přispět na zakoupení rostlinek na naši bylinkovou zahrádku. Sledujte náš nový web a fb stránky spolku.
Kniha pod stromeček / 8smička / Humpolec / 12. – 13. 12. 2020, 10:00 – 18:00
Oba dva dny třetího adventního víkendu budou patřit velké burze v 8smičkovém Bookshopu, který je plný těch nejkrásnějších knížek o výtvarném umění, designu, architektuře, teorii a historii umění i umělců samotných. Kromě toho, ale tady najdete i spoustu příběhů a pohádek pro mladší čtenáře, které zdobí ty nejprímovější ilustrace.
A protože ctíme motto „Čím více knížek rozdáš, tím víc radosti uděláš.“, připravili jsme pro Vás speciální ježíškovské balíčky za bezva ceny, aby té radosti pod stromečkem bylo co nejvíce. Všichni
přece vědí, že knížka je ten nejlepší dárek.
Kdybyste náhodou nemohli všechny ty knížky unést, nebojte, rádi Vám s nimi pomůžeme. A nezapomeňte – radost si pod stromečkem můžete udělat i sami – knižní 8smičkový výběr je veliký.
V neděli se těšte i na speciální knižní poradnu, která je to pravé ořechové pro všechny, co tápou, ale chtějí udělat papírovou radost. Přímo pro vás bude na místě ta nejpovolanější – kurátorka pro výběr knih Natálie Brzoňová.
A protože délka koronavirových prázdnin je nevyzpytatelná (stejně jako vláda), jsme připraveni na obě varianty – speciální knižní okénko nebo staré dobré bloumání mezi knížkami. Sledujte náš FB či IG – dáme vědět co a jak.
